Sebepoškozování

Ahojte, chtěla by jsem poradit. Uz dlouho mam v hlave sebevrazedne myslenky uz nekolikrat jsem sebevrazdu si planovala ve forme předávkování neakou chvilku jsem se i sebeposkozovala ve forme rezani a kousani sama do sebe . K psychiatrovi chodim ,ale prijde mi ,ze to vubec nepomaha ,protoze nedokazu mu rict ,co mi opravdu je ,protoze se bojim své mámy. Myslite ,ze kdyby jsem mu rekla pravdu a vše neposlal by me do psychiatrické léčebny?

Ahojte, som študentkou...Ahoj rad ti o tom neco povim nebo odpovim na tvoje otazky jsem z olomouce..sebeposkozovanim trpim uz 7 let jemi 22 a nikdy stim asi neprestanu..qde voto ze zaty roky jse to vystupnuvalo.az k nenavisti sebe a svetu...honza jestly chces napis [email protected]

Ahojte,
Me realné jmeno je nepodstatné, takze kdyžtak mi prosim pište pod moji přezdívkou (Simon -čti jako v angličtině). Je mi 15 let a se sebepoškozováním jsem začal přibližně před 3 měsícema. Všechno začalo tím, že jsem potkal holku, holku z německa do které jsem se zamiloval (nestává se moc často, že se do někoho zamiluju, a když se to už stane miluju ho strašně moc). Ta holka to má v životě stejné jako já - rozvedené rodiče a nevlastního otce, kterého fakt nemá ráda. Dříve se sebepoškozovala a můj názor na sebepoškozování do té doby, než jsem ji potkal byl takový jako u většiny lidí - dělají to blázni, nebo lidi, kteří chtějí získat jenom pozornost. Když jsem ji ale potkal a dozvěděl jsem se o tom, že s tím měla problémy, tak mi vysvětlila, proč to dělala a,že s tím do ted' bojuje a tak jsem začal rozumět proč to lidé dělají... Byli jsme spolu každý den od rána až do večera celých 7 dní, kterých byla v ČR, když odjela, náš vztah jsme ukončili, kvůli dálce, která byla mezi námi. Dost špatně jsem to nesl - a tady začaly moje první sklony k sebepoškozování, nejdříve jsem se snažil nesebepoškozovat se ale nakonec jsem sice jen sáhl po kružítku (byla to první věc která mi byla po ruce) a tak to začalo. Netrvalo dlouho a zjistil to můj nejlepší kamarád, myslel jsem,že mě pochopí nebo to nechá být, ale on mi řekl, že je mu plně jedno, jestli se uřežu k smrti nebo co se mnou bude dál - a tak skončilo naše dlouholeté přátelství. Rodiče to doted' nezjistili a doufám, že to nezjistí nikdy, nebo až se jim přiznám. Nyní nejsme doma, ale na dovolené ve Španělsku u moře a zde se jizvy skrývají nejhůře, ale zatím to nějak jde. Jelikož tady není žádný pořádně ostrý nůž a nic, čím bych to mohl dělat, tak jsem ze zoufalství rozbil láhev a používám střepy... (když jsem doma tak se řežu asi 5x do týdne). Chtěl bych ještě poprosit o radu, jak zakrýt čerstvé jizvy (nějak jinak, než dlouhým rukávem). Ještě bych chtěl zdůraznit, že si uvědomuju, že je to špatně se řezat.
-Simon

Ahojte, som študentkou psychológie v Olomouci. Oslovujem vás prostredníctvom tohto príspevku z dôvodu, že *hľadám* ľudí pre svoju bakalársku prácu, ktorá je zameraná na zámerné sebapoškodzovanie. Výskum bude prebiehať formou rozhovorov (ak by niekto mal záujem sa zúčastniť, ale nechcel by osobné stretnutie, či rozhovor cez videohovor/hovor, je možná aj emailová komunikácia). Všetko bude kompletne ANONYMNÉ. Hľadám ľudí vo veku od 18 rokov, ktorí sa v minulosti či naďalej v súčasnosti sebapoškodzujú. V prípade akýchkoľvek otázok ma prosím kontaktuje prostredníctvom mailu: [email protected]. Ďakujem vopred.

A nikdy jsi nešel k psychiatrovi,aby ti pomohl? Jistě je to nějaká diagnoza,kterou by ti léčil.

Já jsem to udělala stoho...Já už jsem chlap v dospělosti a provází mě tohle roky,když je mi špoatně psychicky,tak se aspoň nožem píchnu,aby to zabolelo,ale netekla krev,o tom,že si jednou podřežu žíly,to mě stejně dostihne,bráním se tomu,ale nejde to.

Já jsem to udělala stoho...to jsou pouhé výmluvy,je to těžká nemoc,protože,pokud by to měl takto řešit každý z nás,že jsem na někoho naštvaná,pak já už bych tady asi ani nebyla.Zde si lidé s tebou o tom popovídají,ale nutně potřebuješ odbornou pomoc,jednou,později mi dáš za pravdu.

Já jsem to udělala stoho...Daso,taky si s tebou o tom popovidam.
[email protected]

rad si s tebou o tom cokoliv napisu

Ahoj Ani, já to udělala...Já jsem to udělala stoho důvodu že mě mamča něčim naštvala a hodně s jednou věcí která mě prostě hoodně naštvala a odní sklamala co mě řekla no tak jsem se sebrala a utekla a pořezala jsem se no a to jsem udělala tet před měsícem buhužel jsem to udělala i minulý rok a tak s chci zeptat jak stim se dá skončit a uplně přestat a aby nebyly tyto myšlenky jestli můžu poprosit spíš by jsem ráda si povýdala otom to přes email mu tady je když tak můj email
[email protected] děkuji za jakou koliv odpověd a za pochopení

Nechápu zde ty řeči o...je strašné a co dřív rodiče a ted tvoje rodina na to?

Ahoj,hodne,casto a rada fetuju...nitrozilne 4-5denne pernik.A jsem uz dlouholeta narkomanka tak misto rady jak se ma nefetovat a jina hovna co padaj s tech radilu chci neco jak zamaskuju zily,bude leto,potrebuju hole ruce,dik Alena

Nechápu zde ty řeči o pózách a snaze se zviditelnit. Myslím že právě naopak, ti,co si ubližují se snaží ,aby okolí nic nepoznalo. Já s tím bojuji už 20 let. Je to naučený navykovy postup ,jak zvládat stresové situace.Poprvé jsem se porezala v 15cti letech,to bylo takové volání o pomoc. No a dnes mám tělo plné velkych odpornych jizev,k lékaři se bojím, tak si to siju sama. Okolí mě vnímá ,jako celkem pohodovou normální ženskou. Co nejde schovat,to logicky odůvodnim. Ale je to prokletí. Doktoři nepomohli, jsem psychicky v poradku, jen špatně resim stres.Nejdéle jsem vydržela 9 měsíců,ale pak jsem si rozrizla pomalu půl předloktí. Nevím,jak se toho zbavit. Je to jako droga.

Ahoj....taky mám problém se sebepoškozováním...Začalo to nedávno protože až ted sme zjistila jak hrozné to je mít rozvedené rodiče..Vždycky když slyším jak někdo byl na dovolené s ceou rodinou nebo i na blbých nakupech...Všechno se mi tedka hroutí...A tohle je jediný způsb jak to ze sebe dostat..ale pořád stím nemůžu přestat..

Nedavas mi jinou moznost,nez abych vyhledal tvoji mamku a v klidnem prostredi i atmosfere si o tobe promluvil primo s ni.Na druhou stranu,porad je to tva mamka a jeste stale je za tebe zodpovedna.A nejen to - i ona zrejme nese svuj dil viny,ze delas to,co delas.Zjevne ti nedava cas ani prostor ke spolecnemu posezeni a hlavne vzajemnemu vypraveni a sverovani se.Zjevne tu neni pro tebe a nedava ti tolik casu ani pozornosti,kolik by ti ji,jakozto dospivajici dceri mela davat.Viditelne ti neni ani podporou ani vzorem,proto se trapis a sve vzory hledas jinde.
Budes mit moznost mne zastavit,zastoupit mi cestu,bo,dam ti vedet,ze jedu a v kolik hod. prijedu do tveho mesta.
Zasli jsme **** prilis daleko,ale nedosli jsme vubec nikam.A protoze se nerad vzdavam,i proto,ze mi na tobe zalezi,nepustim tuto vec k ledu.Mysli si o mne co chces;muzes me za to i nenavidet,ale jednou jsme se na necem domluvily a od te chvile se snazim - bohuzel,evidentne sam,bez tve ochoty spolupracovat.
Tudiz moznosti jsou 2: rozhodnost/lhostejnost.S tou druhou moznosti u mne ale spis nepocitej:jednou jsi se rozhodla do toho slapnout a neco uz se sebou udelat - a tak jsi nasla mne.Myslim si a pevne verim,ze i tak se pozna kamarad - ze neprojevi onu lhostejnost,ale prave tu rozhodnost.
Asik to ted nepochopis...ale snad jednou budes rada,ze jsem to udelal...protoze ty sama se neodhodlas.
Vyjedu hned zitra dopoledne a odpoledne budu ve tvem meste (cas prijezdu upresnim v mailu).
Vim,je to radikalni,ale asik to nejlepsi,co mohu udelat.Z me strany navic to posledni,co jeste zmohu...
Premyslej,nez mi napises zpet,abych to nedelal:
1.)Nekdo ti aktivne pomoct musi,jenom "chtit" u tebe nestaci-toho jsi si snad i sama vedoma.
2.)Vim,ze tva mamka pochopi - a rada se ti stane tim,cim pro tebe ma i mela vzdycky byt:tedy tvoji podporou a motivaci,nejlepsi "kamoskou",i naslouchajicim "part'akem".
3.)Musis co nejdrive pochopit a prijmout,ze "tudy cesta nevede" jinam,nez do vaznejsich Poruch Osobnosti.A ze terapie prinasi mnohem vice vyhod (typicky zbaveni se vnitrni bolesti,posila sklesleho mysleni,posila sebevedomi a hlavne sebelasky),nez chvilkova euforie z bolesti,na kterou si navic vytvaris zavislost...
To pro ten tvuj potencial,pro tvuj lepsi a kvalitnejsi zivot,pro tve brzke pochopeni zakladnich principu,jak se v zivote chovat a jak efektivne bojovat s osudem a nevinit (a nasledne netrestat) pouze sebe samotnou...
Premyslej...prosim...teprem pak odepis.Vse je jen o domluve...

Ja te chapu.Tim,co sis udelal sis ulevil.
Asi by jsi si mel dat par dni dovolene.Poodlozit nektere ze svych povinnosti (tedy ty,u kterych to lze) a trochu si "odfrknout".Trochu se odmenit za vysoky vykon a nasazeni...
Doba je zla a klade na nas vysoke naroky...Proto je alespon obcas treba myslet aspon' trochu sam na sebe...

Dneska jsem měl krizový den. 70 sečných ran střepem skla. Nesnáším na sobě tu lenost po ránu, kdy mysl chce jít pracovat, kdy chci být světu užitečný a produktivní, ale nejde to. A tohle já nenávidím!! nenávidím tohle na sobě! Zrasoval jsem si nohy tak, že nemohu jít ani spát za manželkou, aby se nelekla a neřešila to s psychiatričkou. Stehna i lýtka jsou jako v jednom ohni, ale mysl klidná a mohu se soustředit. Je to vážně hrozný jen na to pomyslet, ale stalo se. Také vím, že jedu jako stroj už delší dobu, potřebuji odpočinek, kterého se mi nedostává, ale nemám právo si jej nárokovat. Rodina mě potřebuje. Jenže zapomínám na to, že rodina mě potřebuje zdravého tělem i duší, ale ne aby byla zaopatřena, a já tohle dělal za tak vysokou cenu. Štve mě to, že jsem to udělal, ale na druhou stranu by mi už asi z těch všech problémů, které mám, přeskočilo. Kdo nezažil nepochopí. Věřím, že mě neodsoudíte. Ale lenost odmítám a nechci ji ve svém životě mít!

Zjistil jsem, když jsem v...já mám kolikrát depky a tohle by mě nikdy ani nenapadlo.Je dobře,že ti to vadí,že to chceš řešit,ale co takhle zajít k psychiatrovi? Já si myslím,že v tom je něco víc,nějaká porucha.

Zjistil jsem, když jsem v depresi, a nemůžu se rozhoupat k činnosti, tak pomůže pár řezných ran, bolesti, která přebije tu vnitřní a pak se mi dá soustředit na práci a na život. Problémem jsou výčitky a to, aby to nikdo doma nezjistil, že takové věci dělám. Hodně by je to zranilo.

Zdravím,
potřebuji...jestli děláš dobře,já i když bych to slíbila,tak bych to rodičům řekla-stejně je ale divné,že o tom rodiče nevědí.To,že má nějaké starosti v jejím věku je nesmysl,možná je přecitlivělá,což jsem byla i já odmalinka,přesto sám se sebepoškozovat je velice závažná věc,to zdravého jedince nenapadne a už vůbec to neuskuteční.Je důležitá pomoc a to co nejdříve.Vemte si,jako při každém problému se bude řezat? Mám husí kůži z toho.Vy věříte tomu,že už to nikdy neudělá? Velký omyl,jednou jí to napadlo,bude to dělat znovu a může se to stupnovat.Samotnou by mě zajímalo,co je to za nemoc,vždyt jí to přece musí bolet.