Sebepoškozování

zdravím EMO!!!!!!!!!!!!! vy se fakt jako řežete jo? s papkáte prášky jo? a co vás k tomu jako vede? jste jehovisti? máte dluhy nebo ste oškliví?

A myslíš, že to chceš nějak řešit nebo že už jsi se tomu poddala?

ja nedokazem prestat, vzdy sa to vrati, vzdy!

pro neznámého :)
řeknu ti to takhle, jestli jsi již pročítal tuhle diskusi, zjistil si, že jsem 15-tiletá holka, kt. se taky řezala. Když jsem si šla nechat potvrdit papíry o zdrav. stavu na střední, lékař mi chtěl zkontrolovat ruce, ptž. jsem měla atopický ekzém, tak jestli ho ještě mám nebo ne ... řekl ať mu ukážu ruce a já automaticky vyhrnula pravý rukáv, strašně jsem se klepala, nechtěla jsem mu ukazovat druhou ruku, musel to poznat, bránila jsem se, nechtěla jsem se ani na okamžik podívat do jeho očí a celou dobu se koukala do země.
Zeptal se jen jestli jsme o tomhle (o těch jizvách) už mluvili a já jen s váháním, nejistě a potichoučku řekla Ano. Musel poznat, že mu lžu, ale přesto nic neudělal.
I přesto, že jsem už delší dobu sháněla odbornou pomoc, nic jsem mu neřekla .. možná někdo bude tvrdit, že jsem srab, ale člověk sám sebe udat nedokáže, ptž. by si musel přiznat, že udělal chybu. Kontaktovala jsem otce, kvůli kt. vznikly mé psychické problémy a vše mu řekla - že prostě potřebuju pomoc odborníka, že to sama nezvládnu a že kontakt s ním, by mi třeba mohl pomoci.
Byla jsem tam ale 5x, přičemž jsme se nikdy nedobrali k ničemu vážnějšímu, co by se blíže týkalo mého problému. Bylo to z mého hlediska k ničemu a navíc poslední 2 návštěvy jsem si tam musela dojet sama autobusem, ptž. jsem se pohádala s otcem a ten mě tam nemínil odvézt.
Blížili se 15-tiny a já musela na 15-tiletku. S mámou!!! Myslela jsem, že se propadnu, styděla jsem se, byla naštvaná, nervózní, díky čemuž mi nemohla sestra ani změřit tlak (málem mi narvali prášky a řekli že ten tlak mám dědičnej a že se pohybuju mezi normou a nadváhou, jenže ve skutečnosti jsem byla tak vynervovaná, že sem pak celej den nic nejedla).
A doktor? Ten se mě jen zeptal jestli ještě provozuju to sebeubližování. Doslova! Připadala jsem si jak kus hadru a řikam celej den jsem nejedla a večer opět sáhla po žiletce ...
Promiň jo, ale mám názor, že u dětí nebo dospívajících by měla být nějaká prevence (např. to centrum v Praze viz nahoře

poškozuju se léta, nikdoho z lékařů to nezajímá.mám si pomoci prý sám, je to moje volba. máte stejné zkušenosti?mně to nejde, ničím se stále víc

Ahoj vsem,
chci Vam nabidnout moznost zajit do naseho nizkoprahoveho klubu Suteren, ktery se nachazi na Praze 6 a je urcen pro mladez od 12 do 18 let. Muzete tam jen tak pobyt, neco si zahrat, poslouchat muziku, popovidat apod. Klub byl ted nekolik tydnu zavreny, znovu otevren je od pondeli 10. srpna od 15 do 18h (dale stejny cas v utery a ctvrtek).

Kdyz budete mit chut, muzete se s nami domluvit i na individualni konzultaci, kde muzeme mluvit o tom co Vas bavi, ale treba i o tom co Vas trapi nebo s cim si nevite rady.

Jsme povereni k socialne-pravni ochrane deti, a tak k nam muzete prijit, aniz bysme meli povinnost informovat rodice.

Mejte co nejhezci leto a nebudte sami.

Muzete nam napsat na email: prev-centrum"seznam.cz, cka"kmen.info nebo si domluvit schuzku na tel.:242 498 334 a mob. 777 161 133

Dík :-)

Máš zdravý úsudek,to je fajn.Také se do vztahu neženu,ale čas nezastavíme !

Máš zdravý úsudek,to je fajn.Také se do vztahu neženu,ale čas nezastavíme !

Hmm, ale to je asi nereálný. Co když bydlím třeba na druhé straně republiky? Já se do vztahů neženu, mám totiž moc práce a ty by mě od ní odváděly :-( Nemůžu si dovolit se třeba zamilovat. Jenom bych ti nakonec ublížila a to nechci. Je mi líto.

Ne,ale chci !
Cítím to tak :)

Ne,ale chci !
Cítím to tak :)

Jak tě to napadlo? Znáš mě?

chci Tě pozvat na rande :)

chci Tě pozvat na rande :)

Beran :-)
Proč je to důležité?

Co jsi za znamení ?
Prosím je to pro mě moc důležité !
Dík

Co jsi za znamení ?
Prosím je to pro mě moc důležité !
Dík

Donny, musím říct, že na patnáctiletou holku jsi dost vyspělá. Každý, kdo opravdu chce přestat, toho nechá. Já si teda spíš myslím, že se toho nezbaví tím, že se naučí své jizvy mít rád. Měl by je nenávidět, stejně tak i ty žiletky, jinak to nikdy nepřestane.

Po delší přestávce jsem se zase rozhodla navštívit tyhle stránky a jak vidím - nepohnuli jsme se moc daleko ...
Pro Dominika:
Když jsem četla tvůj první příspěvěk, že s tím chceš přestat, že máš na ruce 340 (nebo kolik?) jizev, trochu mě odradilo sem vůbec něco psát ...
Víš všichni sem píšou jak tě chápou, strašně se mě líbí jak někdo reaguje tím, že se tě zeptá, co odpovíš dětem, až se tě jednou budou ptát atd. jsou to jen rady, ve skutečnosti to jen jen na tobě (což už tu, pravda, taky zaznělo).. no nevim .. už jenom počítání jizev mi přijde dost ujetý natož to sem ještě psát - to mi přijde jako vytahování ..
Teď jsem si asi upletla bič sama na sebe, ale je to můj názor a mám právo ho projevit ... jak už zde někteří jistě vědí nejsem žádná "máma z domáctnosti se třema dětma", jsem prostě jen 15-tiletá holka, kt. to zažila a ví, o čem to je!
Asi to nelze přirovnávat, ale .. v 9. třídě už jsem se od Vánoc neřezala a odmítala jsem cokoliv - i nosení dlouhého rukávu, nechtěla jsem být omezovávna sama sebou - teda lépe řečeno tou, kterou jsem byla. začalo teplejší počasí a měla jsem na sobě svoji oblíbenou černou košili s krátkým rukávem (nic to neznamená, jen mám ráda černou barvu - pro svoji neutralitu). tenkrát jeden kluk za třídy uviděl jizvy na levé ruce. no tak asi to už vědělo víc lidí ze třídy předtím, ale nedávali to nejevo ... a vůbec bez obvazu na ruce už to pro ně nebylo tak zajímavý. tenkrát strašně ječel, že se řežu a že mám na ruce ale 20 jizev a že se sebepoškozuju (hm :) směšněj pojem).. nevěděla jsem tehdy ani co dělat jen jsem se spontánně začala smát .. nevím jestli, když to tam tak řval, tomu někdo dával nějaký význam, ale když mě viděli jak se směju, zřejmě je to už přestalo zajímat ... jak říkám, ty co to věděli, ty to věděli a ty co se to dozvěděli to nechali stejně tak ležet. zřejmě se o tom pak bavili mezi sebou, ptž. na rozlučáku to snad věděli už všichni, ale nijak to nedávali najevo, nepotřebovali to vytroubit a za těch 9 let se naučili možná i diskrétnosti. Jen pár lidiček z mé blízkosti, ze třídy vědělo skutečný důvod ... buď si ho odvodili nebo jsem jim ho naznačila ...
Ale tehdy, tehdy jsem se opět vrátila k tomu, že ty jizvy něco znamenají, že jsou jen moje, že je musím skrýt, aby mi je nikdo "nevzal", zároveň je skrýt, aby o nich nikdo nevěděl ... ale nezměnila jsem se ... myslím, že jsem si ty jizvy přiznala jako součást sebe, své osobnosti, ať vnitřně či navenek ...
Tenkrát mě hodně bolelo, že pár jizev dokáže člověka zlomit i přesto, že je chtěl, poznala jsem to přesto, že jsem se zlomit nenechala ...zasmála jsem se tomu a vyvedla jsem z míry jak okolí, tak sebe samotnou ...

Víš je to asi už moc dlouhý, ale když se budeš za ty jizvy nesnášet nikdy nepřestaneš .. najdi vhodnou chvíli, nevyhýbej se utokům na tvoji osobu ve směru těch jizev ... možná právě tyhle utoky, teda konkrétně ty lidi, kt. tě takhle napadnou, ti vlastně jen řeknou, že ty jizvy jsou jen součástí tebe .. tak proč nebýt originální .. .nemít jizvy a nežít se svými jizvami ..jsou přeci součástí tebe každá, ač už třeba nevíš co, něco ve tvém životě znamenala. ty ty jizvy musíš začít mít rád ..

neboj jednou to skončí ... nemyslím život (ten taky), ale to řezání .. jednou si třeba i sám uvědomíš ...