Sebepoškozování

To je jako neco v te pianistce ? Copak vas nezadrzi ani vysledek ? Zohavene telo ? Citim s vama. Jen nevim nakolik to vychazi z vasich problemu ci nakolik jste masochistky. A rada psychologa ze to delaj fetaci ... to je doktor na baterky. Takove mam nejradsi. Problem neresi naopak spis to jeste zhorsi.

Ahojky holky, no vlastně to je zajímavé, že žádný muž se tu zatím neobjevil...Noo máma o tom tenkrát věděla, pochopitelně a chodila se radit k psychologům, četla si knížky, ale se mnou to tom nikdy nemluvila, nevím, jestli jí to někdo poradil nebo tak, ale určitě jí to moc trápilo. Naše rodina z máminy strany je dost labilní, babička spáchala sebevraždu a máma ji asi po týdnu našla, byl srpen....:( Prostě se asi bála se mnou o tom mluvit, teď už je všechno úplně jinak, spíš se ptá, co řeknu dětem, až se me budou ptát. Budu říkat, to co říkám, když se nějaký zvědavec zeptá - že jsem byla mladá...a nešťastná. Takže máma to řešila hodně - ale beze mne a možná to bylo to nejlepší, co mohla udělat. Noo a chytrá psycholožka jí tenkrát řekla, že to často dělají feťáci ...to jí teda muselo ohromně pomoct. Ono si dost lidí myslí, že jsem se řezala v nějakém temném období ve kterém figurovaly drogy...Pochopitelně nic takového v tom nebylo. Lidé vidí co vidět chtějí. Co jim právě zapadá do jejich obrazu světa. Já vám moc držím palce, aby jste získaly vládu na svým tělem a především myslí, bohužel největší část práce si musí člověk odřít sám, ale když vás shodou okolností i někdo miluje, jde to snáz :)

Ahojky Žabko, no já si nemyslím, že je to, to pravé sebepoškozování. I když věřím, že ti to přináší určitou psychickou úlevu a trochu to i bolí. Řekla bych spíš, že to patří asi mezi neurózy. Znám z vlastní zkušenosti něco podobného - trhám si roztřepené konečky vlasů - a taky mě to dokáže zabavit i na hodinu ... nedokážu přestat. Dělám to, protože cítím nějaké napětí (snad stres, úzkost,...), ale sebepoškozování mi dává něco "lepšího", je to jiné. A narozdíl ode mě se nože bojíš - tak vidíš, pak to není sebepoškozování. Mě nůž, žiletka,... začínají i lákat. Občad mám pocit, že se chci říznout ... hodně ... až by tekla krev...Ještě jsem to neudělala, ale kdo ví...Gábi,že - kdo nepoznal opravdovou bolest, nemůže pocítit opravdové štěstí - připomněla jsi mi tím jeden pravdivý citát.Na tomto světě neexistuje štěstí ani neštěstí, existuje jedině srovnání jednoho s druhým, nic víc. Jedině ten, kdo poznal největší neštěstí, dovede prožít nejvyšší štěstí. Člověk musí chtít zemřít, aby pochopil, jak je krásné žít. (Edmont Dantes - Hrabě Monte Cristo)Vzhledem k tomu, že mě moje "kamarádky" považují za podivné a smutné stvoření, kdyby věděly ještě tohle...no, to by mi ještě scházelo.Jestli se můžu zeptat, nezmiňuješ se o máme, věděla to, co na to říkala?...

Ahoj, jsem moc ráda, že jsem tu našla tohle téma. Je mi 24, řežu se asi od 17 let. Teď už ne tak často jako dřív, ale neumím si představit, že bych to už nikdy neudělala. Pro mě to jsou asi zadní vrátka, když už nevím, co udělat jinýho. Jenom jsem chtěla trochu přispět k tématu návštěvy odborníka. Momentálně se 2 měsíce léčím kvůli úzkostné poruše(beru antidepresiva), ale tyhle problémy mám tak od 15. V lednu se situace dost vyhrotila, začala jsem mít intenzívní fyzické příznaky. Své doktorce jsem o řezání neřekla ani slovo a ani neřeknu, přesně jak jsem tu četla - myslím, že i když je psychiatr, tak by to nechápala tak, jak si představuju, že by to měla pochopit, takže následkem by byly jenom další jizvy. Z toho se musíme vyhrabat sami, až nadejde spravná doba. Já s tím zatím přestat nedokážu(a asi opravdu zatim nechci)

Ahojky Gábi, jsem též držitelkou tohoto krásného jména, ale i když můj problém vypadá trošičku jinak, nevím, do jaké jiné rubriky bych jej zařadila. Cítím se hrozně trapně a je mi jasné, že to může být až nechutné. Já si ubližuju tím, že si vymačkávám kdejaký pór, pupínek, zarostlý chloupek a tak. Jak jenom zjistím, že z toho něco vymáčknu, už to nípu. Nejde však o běžné čištění pleti jako na kosmetice. Ani se nejedná o obličej. Zřejmě jsem s tím začala asi v 16, když jsem po několika oholeních zjistila, že mi na lýtku pár chloupků zarostlo. A už to jelo. Jeden, druhý, a najednou jsem zjistila, že mi to štípnutí přináší úlevu a když můžu chloupek vytrhnout, to je něco! Hrůza, že jo? Tenkrát mi to nepřišlo, ale dneska je mi málem 23 a štípu nejen lýtka, ale i stehna, a co nejhorší, i okolo přirození. Strašné. A mě to v tu chvíli zabaví i na hodinu. V tu chvíli jsem úplně mimo a je mi jedno, jak budu další dva dny vypadat. Pak je zase třeba měsíc klid a znova to roznípu a pořád dokola. Mám samozřejmě nějaké ty problémečky se sebevědomím odmala. Už jsem se ale naučila mít se "trochu" ráda, znám své kvality a dokážu být naprosto pohodová ženská do deště. Občas se ale něco ve mě zlomí a nenávidim se za své chování, zato, že zažárlim na přítele a udělam ze sebe doslova nesnesitelného ufňukaného hajzlíka. Přemýšlela jsem o psychologovi, ale můj přítel to razantě odmítnul s tím, že tam chodí jen lidi, co nejsou normální a jestli se tak cítím, tak at tam jdu zblbnout uplně. Já teď nevím, co dál. Je hrozně citlivý a má své názory, kterých se drží, těžko mu cokoliv rozmlouvám, než pochopí a vcítí se do kůže jiného než je sám. Nedá na mě dopustit, ale někdy se stává, že mě nad vodou moc nedrží, spíš naopak mě v tom nechá pěkně vymáchat. Dřív mě tím deptal a chtěla jsem od něj pryč, ale zjistila jsem, že on je ten, koho potřebuju a díky jeho povaze se dokážu vzchopit. Takže jsem jednou v sedmém nebi štěstím a obratem se psychicky dostávám skoro na dno. A nesnášim se. Pořád dokola a do toho se mu takhle zošklivuju těma štípancema, několikrát mě za to napomenul, at si tohle nedělám, já to zapírám a svedu to na holení, ale už mě má stejně prokouknutou. Je mi líto, že jsem taková, zřejmě dost nevyrovnaná, chceme se vzít, mít děťátko, ale když mam pořád vztek na sebe? Jak si to ubližování zakázat? Mam tajně jít k psychologovi? Docela jste mě překvapily, že si ulevují dívky ještě větší bolestí, já se nože hrozně bojím. Jsem moc ráda, že jsem narazila na tuto diskuzi, určitě mě velmi inspirovala, na jizvičky taky asi zkusim ten krém. Snad jste mě aspoň trošku pochopily. Věděly byste jak začít? Díky moc, G.

Ahojky, Ani mě je dvacetpět a naposledy jsem to udělala asi před dvěma roky, jenomže pak přišel domů můj nynější manžel v trochu podnapilém stavu a vrazil mi do rány prsty....no trochu zvláštní způsob reakce, nicméně alespoň originální, žee :) Pak se mi snad snažil vysvětlit něco v tom smyslu, že jeho to bolí stejně jako mě. To bylo zřejmě naposledy, co jsem to udělala, asi bych se pak před ním styděla, jelikož až v té době jsem to začala považovat za "zbabělost, do té doby jsem to nijak neanalyzovala, prostě jsem to brala jako fakt. Jak to brali moji blízcí...kolem těch sedmnácti až dvaceti v podstatě nijak - nebo si to prostě nevybavuju, je to zvláštní...moje "kamarádky" dělaly jako že nic, možná to braly spíš jako senzaci, že mají divnou kamarádku, což se jim líbilo, táta si myslel, že chci být zajímavá - no coment, jinak mám všechno tak nějak v mlze, vlastně si vzpomínám, že jednu kamarádku, kdysi blízkou to inspirovalo, takže to párkrát taky udělala. Teď se sice může někdo divně dívat na moje ruce, ale je mi to fuk v létě nosím klidně nátělník, protože se kvůli nikomu přeci neuvařím:)Nejvíc mám asi pořezané ruce, pak stehna a trochu břicho, všechno je již sice zahojené, přesto viditelné. Každopádně v tomhle směru mám už vybráno svoje a soustředím se především na trvalé řešení svých problémů, než na přidělávání si dalších...ono to taky někdy pěkně hnisá, pak to taky člověk může přehnat a skončit na šití...nebo taky v Bohnicích, když na to přijde...Jenomže jsem si tím musela projít - cítím to tak, kdo nepoznal opravdovou bolest nemůže pocítít opravdové štěstí.

Jak už jsem psala minule, poprvé mě k tomu donutil pocit nespokojenosti sama se sebou, chtěla jsem se potrestat, za to, jaká jsem...Tenkrát mi alespoň na něčem záleželo, teď už je mi všechno jedno. Nyní je to pocit prázdnoty, který mě k tomu stále nutí. Možná bych to nenazvala prázdnotou ani lhostejností (to se snad dá i cítit), je to..."nic". Necítim nic...k sobě, k někomu jinému nebo k něčemu...Možná, že přece jen něco cítim...je to má ubohost, za to, že tohle dělám.Nechci na sebe upoutat pozornost, jen chci něco cítit...je jedno co, jen něco...Své jizvy skrývám, nedávám je na odiv světu. O pozornost a litování rozhodně nestojím. Spíše mě děsí představa, že by se to někdo dozvěděl. I když mám ale tušení, že to moje máma ví. Všimla si jizev, které byly ale naštěstí v té době vybledlé, a protože jsme měli štěně, svedla jsem to na něho. A také mi jednou vtrhla do pokoje, když jdem si přávě "ulevovala". No nevím, jestli mi to věřila (nebo uvěřit chtěla), ale alespoň předstírá, že o ničem neví. I já právě prožívám delší pauzu a moc dobře vím, že až se mi přihodí něco nepříjemného, nevydržím a udělám to znovu. Dělám to také převážně večer, vše hnusné za ten den ze mě spadne. Jakoby mě něco tam uvnitř svíralo (úmorná nepředstavitelná bolest) a to potom zmizí pryč. Hrozný pocit úlevy a osvobození se od toho "trápení". To já se neřežu, přišla jsem na něco lepšího - na oheň. Zapalovač, svíčka nebo zápalky...zdá se mi to více procítěné (- procítěné?? :). Když přiložím třeba zápalku k ruce, cítím ( ha ha ha, cítím :), jak plamínek "leptá" kůži, pak to zasyčí...a tak opět zapálím a...Jen nevím, kdy mám pak přestat, kdy mám už dost. A pokud se nepopálím do masa a do krve, tak mám ruku samý puchýř. A ke všemu teď bude zase léto = krátké rukávy. Budou mě považovat za blázna, ve 30°C-vých vedrech s dlouhým rukávem. Tak nevím jestli budu vypadat jako větší cvok s dlouhým rukávem nebo s puchýři. Nohy si ale pálit nechci. Právě kvůli létu se snažím trochu to omezit. Už to budou skoro 3 týdny, co jsem si neublížila. Trochu mi to ale chybí!!!

Boze, keby som tak vedela preco to robim, mozno by som konecne pochopila aj samu seba, nikdy mi neslo o nieco typu uputania pozornosti na seba, v tom pripade by som sa s tym asi chvalila, ale toto je pre mna, to najvacsie tajomstvo, opomenula som to co robim, raz tu na chate, ale zjavne si podaktori mysleli, ze sa nudim a vymyslam si voloviny, tak som to jak sa dalo ubrzdila, ale boli tam aj mily ludia co mi fakt pomohli [vdaka], urcite to teraz citaju, ale mne je to fuk, mozno im dojde, ze neklamem...Z mojho prveho rezania mi bolo tiez mizerne a bolelo to, ale casom som si zvykla a uz to bola pre mna samozrejmost, ktora sa nedala zastavit, naberalo to na obratkach, ze som to urobila aj niekolko krat za den, ale casom mi to stacilo uz iba raz, vzdy vecer, po celom mizernom dni som si pekne ulavila a vsetko bolo zasa fajn. Rezom na rukach som sa musela vyhnut, pretoze som v tej dobe trocha ochorela a casto som musela chodit na odbery, cize to neprichadazalo do uvahy, tak som to zacala na stehnach, boze tam taka tenunka koza, to teda bolelo, ale asi mi to stalo za to, nuz teda za tie jazvy mi to moc nestalo. Na ruke mam uplne vyblednute ciarocky, skoro ich uz ani neni vidiet, fakt velmi pomaha to opalovanie, ale s nohami je to u mna troska horsie, rezy mam velmi dlhe, a dokonca pred 2 tyzdnami mi pribudli dalsie rezy, cize mam nove chrasty, tak takymto sposobom sa jaziev asi nezbavim. U mna to uz nieje take intenzivne, ako pred par mesiacmi, dokonca som to vydrzala dlhsiu dobu vobec nerobit, ale zaskocilo ma nieco fakt velmi neprijemne, tak som to musela nejako odburat, ale od vtedy uz je to zasa fajn a tak na to uz nemam ani pomyslenie.Co Vas k tomu nutilo, ci este nuti robit? U mna to bol nejaky pocit nicoty, neucty samej seba, opovrhovanie blizkymi, neuznalost, nepochopenie, proste po citovej stranke to bolo na draka.Keby som sa mala teraz nejako zhodnotit, myslim, ze je to trocha lepsie, ale niekedy ma ten zivot tak vyvedie z miery, ze "to" proste musim urobit.Ci o tom niekto blizky vie? U mna je to tak, ze to nik nevedel, ale... teraz to vie moja sestra, vsetko sa to nejak pomotalo a ona sa to dozvedela, vymenili sme si maily, telefonovali sme si, boli sme na seba mile, potom sme sa pre to pohadali, najprv jej to bolo luto, potom mi to vytkla, a to sme sa este nepozreli jedna druhej do oci, neviem ako sa bude ku mne chovat, ked sa stretneme, urcite nebude prirodzena, mozno tam bude nejaky odstup, mozno nadhlad s myslienkou "boze, na nu musim milo, ved je prastena" a toho sa bojim... radsej by som bola, keby sa to nikdy nedozvedela.

Ahoj Gábi a Pistalko, nevadí mi o tom mluvit tady, když to může pomoci někomu dalšímu...Možná, že mi (a nejen mně) tohle povídání ujasní, proč to dělám.Gábi, díky za typ na Cytovital. Mrkla jsem se na to zde do shopu a myslím, že to vyzkouším.Mám k Vám jeden dotaz. Ví někdo o tom, že jste si ubližovaly (a možná ještě ubližujete...). Zajímá mě, jak na to dotyčný reagoval, jeho postoj k tomu a pak i k Vám.Vidím, Gábi, že Tě asi zajímá, kolik mi je let. Je mi 17. Tohle asi nikdo z "normálních" lidí nepochopí. - Proč si někdo ublližuje v "krásných" 17. Ale Ty jsi to také dělala, rozumíš mi, že ano? Nikdy nezapomenu, na to, jak jsem to udělala poprvé a jak mi bylo tenkrát příšerně zle. Ale jestli v tom poprvé byla bolest a snad i touha potrestat se za něco, nyní už je to jen otupělost, kdy se chci právě přesvědčit, jestli ještě žiju a dokožu něco cítit. Svoji otupělost jsem pochopila až z tvého předešlého příspěvku, myslela jsem, že je to dělám z bolesti, tak tomu už ale dávno není...A Vám je kolik let?

Gabi, Ani, viem, ze je to dost tazke o tom hovorit, ale nemohli by ste v tom pokracovat tu, ja by som sa rada ku Vam pripojila, mne to tiez este stale otravuje zivot.

Ahoj Ani, já to udělala většinou tehdy, když mi bylo hodně špatně (psychicky), takže jednou z cest jak s tím přestat je vyřešit si osobní problémy - ha...to se lehce řekne, žee. No já si řekla, že se musím se svou bolestí smířit, protože je moji součástí, nevím proč, ale pomohlo to, ne hned, ale pozvolna. Ale především jsem tehdy začala žít se svým nynějším manželem (před tím jsem bydlela asi dva a půl roku sama) což mě svým způsobem brzdilo, ale pak a to je asi nejpodstatnější, jsme si vzali fenku z útulku - a zkus si ublížit, když na tebe zírají ty nádherné psí oči. Nejde to. Když jsem bydlela ještě u rodičů, měli jsme (máme) také pejska, ale já si chodila "ulevovat" do koupelny, do tmy... Ale je mi jasné, že tohle bylo moje velké štěstí, tahle shoda okolností, i když největší tíha jak to vyřešit ležela pořád na mě a já jsem teď na sebe "hrdá", že jsem alespoň něco dokázala :) Jedna z možností je jít k psychologovi, ale jak jsem psala, mě to akorát hodilo níž. Nevím kolik Ti je a jestli to děláš z velké vnitřní bolestí (ale asi jak jinak:), ale věřím tomu, že když zjistíš pravý důvod, proč to děláš, bude to první krok k vysvobození. No a lidi se na jizvy sice dívají všelijak, ale kdo Tě zná a má Tě rád, ten se Ti bude buď snažit pomoci a nebo si na to zvykne, kdo Tě nezná, může Ti být víš co... Na slunci se jizvy lépe hojí, takže alespoň někdy o samotě se snaž si ruce alespoň trochu opálit, ani nejsou pak tak vidět. Také je dobrá mastička Cytovital, myslím, že ji prodávají i tady v shopu. Jestli nechceš mluvit o tak osobním tématu tady, napiš mi na mail, ale zase třeba tohle by mohlo pomoci někomu dalšímu...

Ahoj, moc si nedokazu predtavit jake to je, ale chapu, ze to musi byt hrozne, pred 6 lety jsem byla v Anglii a v televizi jsem videla dokumentarni porad o divkach, ktere tohle delaji, tenkrat jsem netusila, ze neco takoveho existuje, ale z toho poradu bylo zrejme, ze sebeposkozovani neni az tak neobvykle, myslim, ze by sis o tom mela promluvit s nejakym odbornikem, sama to asi budes zvladat tezko. Preju hodne stesti.

Ahoj Gábi.Moc ti děkuji za odpověď. Já se za své jizvy stydím a skrývám je ... nikdo by to nepochopili a mysleli by si, jak jsi psala, že jsem hypochondr nebo že se dělám zajímavou...Chtěla bych ale věďet, jak jsi s tím přestala? Jednoho dne sis řekla, že už to nikdy neuděláš...??? To nechápu...já s tím nedokážu přestat. Už poznám, že to na mě jde...zkouším to třeba zaspat, ale probudím se v noci a ... musím to udělat.

Ahojky Ani, nevím, kolik Ti je, ale já se v období mezi zhruba patnácti až dvaadvaceti let taky dost často uchylovala k tomuto "dočasnému" řešení, mělo to dva extrémy - buď jsem se cítila tak otupělá, že jsem se chtěla přesvědčit, jestli vůbec ještě něco cítím nebo naopak moje duševní bolest byla tak krutá, že jsem ji chtěla zahnat bolestí fyzickou. Jizvy mám pochopitelně také, především na rukou, jednou se mi podařilo rozříznout si ruku až se mi udělalo špatně a bylo ta dva vnitřní a pět zevních stehů...no teď vypadám jak pirát :) Otázky lidí a jejich pohledy ignoruji, otázkám, zda to byly "drogy" se směju a nestydím se...bylo mi tenkrát moc zle, ale dokázala jsem se s tím vším vyrovnat a to je pro mě mnohem důležitější než co si kdo myslí. Prostě to ke mě patří a časem všechny jizvy vyblednou...Teď jsem vdaná, takže by si toho manžel stejně hodně rychle všiml...už to není jenom moje věc, trápilo by to i jeho... Teď jsem vděčná, svým způsobem, že jsem si sáhla až na samé dno, protože o to víc si dokážu vážit maličkostí - někdy ani nemůžu uvěřit, jak moc se člověk může změnit... A i Ty máš určitě v sobě velikou bolest, moc Ti rozumím, jestli máš pocit, zajdi někam k doktorovi...ačkoliv moje pokusy v tomto směru dopadly dost uboze...prostě asi jsem byla "hypochondr"...na to nerada vzpomínám, nejhorší je, když si někdo myslí, že to děláš, aby jsi byla zajímavá...to člověku moc pomůže...Někdy se ve mě vzedme taková vlna vzteku vůči minulosti, ale zakazuji si to, není to pro mě dobré. Musíš se naučit znát sama sebe, naučit se rozpoznat, kdy to na Tebe jde a předem se vyhýbat situacím, které Ti ubližují, až budeš silnější, budeš se moci do té nepříjemné situace vrhnout po hlavě a každé vítězství Tě posílí. A musíš se naučit milovat sama sebe, potom už si to nedovolíš, pořezat někoho, koho miluješ. A na lidi se vyprdni, stejně Ti nikdo z těch čumilů nepomůže.

Krásný den všem.Ráda bych znala vaše názory nebo zkušenosti, týkající se sebepoškozování. Je to můj veliký problém už asi rok. I když se stydím za jizvy a mám strach, ze si jich nekdo všimne, nedokážu s tím přestat, je to silnější než já.Moc vás proto prosím o radu, jak s tím mám přestat!!Děkuji, Anila