Panická porucha 5

koukněte na tohle, je to hustý, ale nelekněte: http://straseni.kompletne.cz/baf.php?page=straseni&kolo=7&od=1068

ahoj tiež trpím PP.Bojím sa, bojím sa smrti, ísť sama nakkúpiť aby som tam neumrela, bojím sa miestnostní, kde je ve?a ?udí.Beriem Coaxil 3 krát denne.je to hrozný pocit!

Ahoj vsem, dovolte mi abych se Vam taky kratce prectavil a podelil se o muj pribeh s panickou poruchou. Je mi dvacet ctyri let, pochazim z vesnicky v Jiznich cechach a nyni jsem dostudoval vysokou skolu v Praze, kde niny pracuji a ziju. Zhruba v 18 letech sem pracoval na nocnich smenach v tescu jako pokladni. Z niceho nic me popadl velky zachvat paniky, ze se se mnou neco stane, ze omdlim, nebo nejaj zhroutim... Byl jsem z toho v docela velkym soku a nebyl schopen smenu dokoncit. Od te doby jsem stale myslel, co me to tam u te pokladny potkalo, co se mi stalo a ten hnusnej pocit... Od te doby jsem se zacal vyhybat nocnim smenach. Bal sem se, ze me zase popadne ten pocit, ze se neco prihodi, neco spatnyho, znepokojujiciho, ale popsat a rict o tom nekomu co mi je, to sem nevedel ani ja. Zhruba po dvou mesicich klidu mi panicka porucha opet dala o sobe vedet, tentokrat v dalkovym autobuse. Musel jsem okamzite vystoupit. Netusici sem zustal sedet, absolutne nevnimal okoli a cas, jen sem hledel do blba s vykulenyma ocima a rikal si, co to proboha se mnou je? Proc a ceho se vzdy tak leknu? Proc sem tak nervozni! Co to zpusobuje? Vzduch v autobuse, nebo jsem neco snedl? Nasledujicich par mesicu sem neustale premyslel, co ten osklivej stav spousti, ale nikdy nenasel zadnou souvislost. Pote sem se rozhodl navstivit obvodniho lekare, kde jsem mu vylicil, ze obcas mam strach, ze omdlim, zamota se mi hlava... Tezko se mi to tam tehdy popisovalo, protoze sem sam nevedel. Poslal me na sono, ct a dalsi vysetreni ale nakonec mi zjistili zvysenej tlak. Takova blbost, tlak si merim doma, sportuju a nikdo z rodiny ani po sedmdesatce nemel problem s tlakem. Pote stavy odezneli treba na ctyri mesice, ale pak se zase ozvali. Vedel jsem, ze to zase odejde, chtel sem se s tim naucit nejak zzit, ale... Stavy se stupnovali, byly doprovazeny silnym tresem, pocenim a pridavali se i deprese. Napriklad pri behani v lese sem si musel zavolat pomoc. Prepadla me uzkost, sileny strah s cehosi a nemohl dal bezet, chtel jsem pryc. Co pro me bylo reseni? Prestal jsem behat. Pri sexu se mi taky treba strasne rozbusilo srdce, ze sem musel okamzite prestat. Po mnoha dalsich "prezitych" mesicu, jsem byl prijat na VS do Prahy. Hned prvni jizda v metru bylo peklo. Dalsi zastavku jsem musel vystoupit. Hnusnej pocit, ze jsem tak hluboko podzemi, jedu velkou rychlosti a tech lidi... Okamzite se mi zhorsil dech, pritizilo se mi a musel z vlaku vystoupit. Prestal sem jezdit v metru, ve vitahu, prestal sem sportovat, skoro sexovat, prestal sem pit kavu, zacal pit alkohol... Skoro ve vsem se se musel kvuli neprijemnym stavum omezit, az sem zacal badat na internetu a rekl dost. Po precteni par radku o panicke poruse mi bylo jasny, ze je to presne to, co me trapi. Ok. Vim co mi je, vim ze se to da lecit, ze to postihuje hodne lidi, ale co dal? Nechci ve dvaceti trech letech zobat antidepresiva! Priberu, prestanu mit chut na sex uplne, budu zavisli a jit k psychiatrovi? Paneboze! To ne, to neni pro me, nejsem preci blazen! O tom, ze trpym poruchou nevi nikdoi, ani moje mama, tak proc bych to mel rikat nekomu cizimu, ktery mi predepise prasky, ktery maji milion vedlejsich ucinku a nakonec ze me blazna jeste udelaji! Jojo, takhle najivni sem byl. Stavy se ale dale prohlubovali, ze jsem si zacal o sobe opravdu myslet, ze blazen sem. Cetnost, hloubka a delka vzali za sve a ja uz to nemohl vydrzet. Vyhledal jsem si psychiatricku na Zizkove. Nemel sem uz co stratit, nez se doopravdy zblaznit, byt zavreny doma. Doktorka mi rekla jak se veci maji, prekvapilo me, ze tpo brala vse normalne, nic ji neprekvapilo. Napsala mi Sertralin a xanax. Zacal jsem brat pulku adjuvininu(sertralin) po tydnu cely a pri obtizich pulku xanaxu. Xanax jsem si parkrat vzal ale opravdu jen ldyz to bylo neunosny. Z adjuvinu sem mel strach kvuli nezadoucim ucinkum. Porucha erekce, nespavost, zavrat, sebevrazedne deprese a dokonce i rakovina. Vse se mi vyhlo! Nyni pravidelne uzivam adjuvin 75 mg a mam se skvele, jsem plny zivota, vecne nadrzeny jako driv skoro vse vidim pozitivne. Skratka se mi vratila chut do zivota. Xanax neuzivam skoro vubec ale mam ho furt u sebe, protoze vim, ze mi pomuze, kdyz si vemu pulku. Moc bych si chtel popovidat s clovekem, kteryho potkal stejny osud. Nikdy, krome doktorky jsem o tom nemluvil. Myslim, ze to nemusi byt na skodu ba naopak. Prosim, kdo bude mit chut o tom mluvit, napis email na [email protected] mejte se hezky, hodne zdravi! Zdenek

Jsi divnej,ale jen já jsem letadlo

ahoky mam pp asi,e mi na omdleni atd a chtela bych si stebou promluvit diky napis na meil dany.raj"seznam.cz

www.butlavavrba.dobrodruh.net

Marfy, moc dobrý příspěvek, ale všichni jsme už na Panické poruše PP7, jsme natolik ukecaní, že už máme 7.díl vzhledem k přemnožení příspěvků. Překopíruj ho tam a ujišťuju Tě, že odezva bude :-) Hodně štěstí.

Dobrý den všem,
u mě se PP a nevysvětlitelná úzkost objevila před čtyřmi lety. Nyní mi je 25. Chtěla jsem si dokázat, že dokáži fungovat i mimo republiku a na půl roku vyrazila do Anglie. I když byly velké krize, nikdy jsem si nemyslela, že budu schopna tam fungovat, lítat,... přežila jsem a nyní jsem opět doma v ČR. Je teda pravdou, že jsem mohla v zahraničí zůstat, práce nebyla problém. Umím dost dobře maskovat, když to ve mně vře:o) Ale chtěla jsem zpět. V současné době stále ještě medikuji-radši. Beru jednu tabletku asentry denně. Musím řící, že mám vážně vcelku zkušeností s úzkostnými stavy. Několikrát mi už bylo tak zle, že jsem chtěla umřít. Ale asi vše má svůj smysl. Změnilo mi to myšlení a pohled na svět, duševně jsem se vzdálila od jak se říká všude kolem mě-normálity. I když pro mě je toto slovo vážně jen relativní. Co je vlastně v životě norma? Je to moje neoblíbené slovo. Každý jsme individuální. Každý okamžik cítíme a vidíme jinak. Kdo nezažije jisté věci, nepochopí. I když jsem na jedné tabletě denně, jde jen o čas, kdy budu dostatečně duševně silná a léky zahodím. Dle mých zkušeností psychiatři kolikrát neví, co jsme zač. Setkala jsem se většinou s jednáním se mnou, jako sériovým výrobkem. A často mnohé z nás oblbují zbytečnými léky až příliš. Jak říkám oni nás nemůžou pochopit. Přišla jsem na to, že si člověk může hodně pomoci sám. Je ale pravdou, že jsem se setkala s jedním mým vrstevníkem, který mi teď hodně otevřel oči. Strávil nějaký čas v Indii...byl přítomen zajímavým přednáškám,....
Bylo by fajn, kdybychom my, co proživáme svět v občasné duševní nepohodě dali hlavy dohromady a napsali knihu pro další z našich řad. Každý z nás má spoustu životních zážitků, udělal si svůj vlastní názor na věc...Moc ráda bych také byla nápomocna někomu, kdo to teď potřebuje. Potřebuje si promluvit s někým, kdo prožil to, co prožívá teď on...Jsem tu a chci Vám pomoci, budeli to v mých silách...
Markéta
pole.star"seznam.cz

Dobrý den všem,
u mě se PP a nevysvětlitelná úzkost objevila před čtyřmi lety. Nyní mi je 25. Chtěla jsem si dokázat, že dokáži fungovat i mimo republiku a na půl roku vyrazila do Anglie. I když byly velké krize, nikdy jsem si nemyslela, že budu schopna tam fungovat, lítat,... přežila jsem a nyní jsem opět doma v ČR. Je teda pravdou, že jsem mohla v zahraničí zůstat, práce nebyla problém. Umím dost dobře maskovat, když to ve mně vře:o) Ale chtěla jsem zpět. V současné době stále ještě medikuji-radši. Beru jednu tabletku asentry denně. Musím řící, že mám vážně vcelku zkušeností s úzkostnými stavy. Několikrát mi už bylo tak zle, že jsem chtěla umřít. Ale asi vše má svůj smysl. Změnilo mi to myšlení a pohled na svět, duševně jsem se vzdálila od jak se říká všude kolem mě-normálity. I když pro mě je toto slovo vážně jen relativní. Co je vlastně v životě norma? Je to moje neoblíbené slovo. Každý jsme individuální. Každý okamžik cítíme a vidíme jinak. Kdo nezažije jisté věci, nepochopí. I když jsem na jedné tabletě denně, jde jen o čas, kdy budu dostatečně duševně silná a léky zahodím. Dle mých zkušeností psychiatři kolikrát neví, co jsme zač. Setkala jsem se většinou s jednáním se mnou, jako sériovým výrobkem. A často mnohé z nás oblbují zbytečnými léky až příliš. Jak říkám oni nás nemůžou pochopit. Přišla jsem na to, že si člověk může hodně pomoci sám. Je ale pravdou, že jsem se setkala s jedním mým vrstevníkem, který mi teď hodně otevřel oči. Strávil nějaký čas v Indii...byl přítomen zajímavým přednáškám,....
Bylo by fajn, kdybychom my, co proživáme svět v občasné duševní nepohodě dali hlavy dohromady a napsali knihu pro další z našich řad. Každý z nás má spoustu životních zážitků, udělal si svůj vlastní názor na věc...Moc ráda bych také byla nápomocna někomu, kdo to teď potřebuje. Potřebuje si promluvit s někým, kdo prožil to, co prožívá teď on...Jsem tu a chci Vám pomoci, budeli to v mých silách...
Markéta
pole.star"seznam.cz

Dito II, mám stejnou sestavu dětí, co se týká pohlaví, věkovéhý odstupu lehce jiný. Jenom mým dětem je už dnes 31, 26 a 24 let. Opakovanými porody se zvyšuje dispozice k psychickým poporodním problémům. Potkalo mě to taky, dceru jsem kojila jen necelé 3 měsíce, ale to byla tehdy běžná doba. Přestala jsem taky kvůli rozbouřené psychice. Jenže jsem tehdy neměla ani tušení o termínu PP a dokonce odborný svět se s ním začal teprve seznamovat. Překonala bych vše určitě snáz a rychleji. Přesto jsem se díky lékům, ale bez antidepresiv (tehdy byly strašné a nedalo se po nich fungovat jako bdělá, ostražitá a výkonná maminka) během 3 měsíců z krize dostala a postupně zase azčla fungovat normálně. Jinak já mám pocit, že jsem se s PP snad už narodila, ale datuju ji od svých 13 let, kdy mě postihla masivní ataka a stal se ze mě úzkostlivý človíček. Přidala se taky agorafobie, ale celý život jsem prožila bez výrazného omezování. asi jsem se s ní dokázala nějak podvědomě rvát a nenechala si totálně otráviit život. Měla jsem štěstí. Držím Ti pěsti, aby Tvé potíže odezněly co nejrychleji a mohla sis naplno a šťastně užívat své rodinky.

Ahoj holky,
přečetla jsem si pár vašich příspěvků a nedá mi to,abych vám nenapsala svojí zkušenost. U mě se panika objevila poprvé po zánětu mozku, asi před 9ti lety, to jsem měla 2letého a 5letého synka.Nejprve jsme jezdili po všech možných fyzických doktorech až jsme chtěnecht skončili na psychiatrii. Že mi bylo dlouho dost ouzko, to vám nemusím určitě psát. Nakonec jsem se ale dostala k psychoterapii, která mi moc pomohla, začala jsem jí i studovat a dostala jsem se i za závislosti na lécích. Pak jsem znovu otěhotněla a v létě se nám narodila krásná holčička, jenže já jsem už v průběhu těhotenství začala zase dostávat lehké paniky. Najela jsem tedy na slabé léky, hupky zpátky do terapie a šlo to, ale po porodu mi přišly úzkosti strašně masivní, takže jsem kvůli lékům musela přestat kojit. Po měsíci jsem kojení zkusila ještě jednou a znovu to nevyšlo. Tak, ač je mi to líto, nekojím, ale mám k těm dvěma rošťákům ještě krásnou holčičku a těším se, až se mi zase uleví. Držím palce vám všem, které se s panikami perete. Páčko Dita

Iro, přejdi na Panickou poruchu PP7, sem už téměř nikdo nepíše...

Nelo,je to určitě od nervů,mám to taky a taky se bojím a hned panikařím a hledám nemoce a sleduji se...je to hrozné..chápu Tě...napiš jak s tím bojuješ

je Raduš děkuju,hned je mi líp určitě se tam mrknu

Nelo určitě to od nervů může být ale najed si na PP7,nebo panická porucha home a tam ti určitě poradí víc a je tam víc lidí se zkušenostmi.Ale to trnutí a závratě jsou dost časté projevy od nervů.Měj se a napiš jak ti tadím.Ahoj.

ahojte lidičky ,moc vás všechny zdravím a přeji brzké uzdravení.Chtěla bych se vás zeptat,jesti má někdo zkušenost s tím,že mají závratě a trnutí jazyka.?pRÝ JE TO OD NERVŮ,ALE JÁ MÁM STRACH,PROTOŽE JSEM PANIKÁŘKA ,ŽE MÁM NÁDOR NA MOZKU,NEBO TAK NĚCO.Co myslíte,může to být od nervů,stalo se vám to někdy?Mám strašnej strach a nevím co dělat.Děkuju moc moc za odpověd

Gizelo, vypadá to, že máš agorafobii jako většina z nás, kteří píšeme na panickou poruchu 7, přejdi tam a určitě se ti budeme snažit poradit, ale určitě to chce psychiatra. ahoj

ahoj jsem tu nová a chci se zeptat jestli má někdo problémy vycházení z domova kvuli úzkosti mám strach že omdlím umřu atd a někdy se bojím zůstat sama doma nemohl by my někdo poradit jak na to děkuji

Hele Veroniko neotravuj -tohle jsi psala dneska do nekolika diskusi; zabal si fidlatka a vypadni!
Nakopat te do prdele.

Ahoj, píšu článek o lidech, kteří trpí sociální fóbií. Chtěla jsem se zeptat, zda by se našel někdo, kdo s ní má zkušenosti a i když je to těžké, podělil by se o ně se čtenáři. Šlo by o formu minirozhovoru (asi4otázky), samozřejmě naprosto anonymně, např. přes email. Vím, že je to těžké téma, ale právě proto by o něm měla veřejnost co nejvíce slyšet. Děkuju. Veronika, mail: rozhovorVK"email.cz