Panická porucha 5

TEDA JESTLI JSI TO POSLALA JOHANOVI TAK JSEM TO NEMOHL DOSTAT....

LENKA
NEDORAZIL. JESTLI TO NEBERE PŘES AUSTRALIÍ

POTOM PŘIŠLY BOŽÍ MLÝNY A MATKU SEMLELY JEJI VYMODLENÁ DCERA JEDNIČKÁŘKA ZEMŘELA VE TŘINÁCTI LÉTECH BĚHEM JEDNOHO TÝDNE NA ZÁPAL MOZKOVÝCH BLAN...NIKDY SE Z TOHO NEVZPAMATOVALA A NA HŘBITOV CHODI DO DNES DENNĚ 30 LET....BRRRRR

JO A VENKU VYLEZLO SLUNÍČKO A PROZÁŘILO TU DEPRESÍVNÍ ŠEĎ...

JITKA B.

MOJE MATKA SE MNOU SKÁKALA SE STOLU ABY MNE POTRATILA. TĚŠÍ MNE NA TOM ŽE SE JI TO NEPOVEDLO...PROSTĚ BYL JSEM NEJSILNĚJŠÍ SPERMIE A ZÁVOD JSEM VYHRÁL....(ALE VYHRÁL JSEM HO DOOPRAVDY)?

Lucko, Johane, tak jsem to poslala, ale jelikož jsem technický antitalent, nevím jak to dorazí. Příště asi použiju raději poštovní holuby.

Jitko, tak teď už chápu. To bych asi taky nedokázala jen tak odpustit. Ale abych se přiznala, byla jsem na začátku svého manželství na tom podobně jako Tvoje maminka. Chtěla jsem se rozvést, protože mě parkrát převálcoval a to už jsem čekala dvojčata. "kamarádka" mi to tenkrát rozmluvila. Ještě asi dva roky po porodu jsem snášela jeho milenky a jeho ponižování, ale pak se to jako mávnutím proutku otočilo a jsme manželé dodnes. Už na mě nikdy nevztáhl ruku. Nevím co vedlo tenkrát k tomuto obratu. Vím jen, že můj vztah s nejstarším synem, který byl mnohdy vyděšeným pozorovatelem, se tím jen utužil. Manželovi jsem odpustila, ale ta bolístka je už asi natrvalo ukrytá někde v mé mysli a té už se asi nikdy nezbavím.

Lucko - toho dvounohého kocoura s velkou mašlí na krku si přeju najít pod stromečkem asi od 18 let. Ale zatím mi ho ježíšek nedonesl.

Jo, dávám vinu otci, ale můžu vám popsat
také "divoké" období mamky. Když ji došlo, že už to s tátou nebude lepší, tak si začala taky užívat. Našla si přátelé, se kterýma jezdila na noc pryč. Vzhledem k tomu, že sestry bydlely na kolejích, tak jsem zůstávala doma sama. Bylo mi tak 14.
Mamka taky měla několik "kamarádů". Jednoho má i nyní. Tak si žije život, který si zařídila a asi ji to vyhovuje. Tátovi ten život asi taky vyhovuje. Ani jeden z nich si není schopen připustit, že jako rodičovské vzory selhali oba.

JitkoB, je skvele, jak to ze sebe dokazes dostat. Uz v tom je nadeje, ze Te to trapeni nakonec opusti do te miry, ze si zacnes zivota uzivat.
Vzdy mej jen na pameti, ze "trestanim otce" nejvic trestas sama sebe. On uz ma zivot za sebou. Tobe to ale ukrajuje nejlepsi leta. Az jednou budes mit ta leta za sebou, budes nastvana, ze jsi to ze sebe nesetrasla driv a poradne si je neprozila a neuzila. Uz tohle vedomi, ze jednou ta "inventura" prijde, by Te melo k otevreni se zivotu navest.
Ber to jako trampolinu: Musis zacit delat alespon male skoky, abys nakonec prozila poradny let. Pri pripadnem "odrazu" dole, Ti to vzdycky trochu telo i dusi namuze, ale ten let vzhuru a ty chvilkove stavy beztize, za to "pracne" odrazeni se PROSTE STOJI:-)!!!

No coment...děs...,Ibri,ted už snas víš,o kterém konkrétním rodiči jsem psala!!!
Jitulko,jsi statečná holka a jak jsem říkala před tím,něco s tím uděláme!

Johanz - děkuji za pozvání. Už jsem o tom přemýšlela, že bych trávila Vánoce s mamkou a sestrama třeba na horách. Ale pak mi právě bylo táty líto, že by byl sám. Hospody mají na Štědrý den zavřeno :-))

Lenko, Pajko - tak já to napíšu ještě jednou v kostce. Byla jsem asi do 9 let rozmazlované nejmladší dítě. Bylo to všechno v pohodě, až do chvíle, kdy si táta našel milenku, začal s ní chodit po hospodách a vracel se domů opilý. Na mamku řval a několikrát ji i napadl a nás dětí si přestal všímat. Nemluvil s náma, nezajímalo ho,jak nám to jde ve škole atd. Já jsem začala mít z těch každodenních hádek psychické problémy a také jsem trpěla nespavostí, protože jsem nemohla jít spát dřív, než se táta vrátil z hospody. Protože jsem musela být vzhůru pro případ, že by mamce zase něco udělal, abych ji mohla pomoci. Ze stejného důvodu jsem nejezdila ani na školní výlety ani na lyžařský výcvik. Když nás vozil po doktorech (UZ srdce, EKG, CT mozku...), tak jsem si prostě jen vymýšlela a když jsem se léčila na psychiatrii, tak řekl mamce, že to mám z ní, z toho, jak mě strašně rozmazlovala. A při jedné hádce jsem slyšela, že ho moje problémy nezajímají, protože mě stejně nechtěl. Mamka si mě vybojovala. Jinak by šla na potrat. Možná, kdybych byla kluk, tak by to bylo jiné. Tím pro mě skončil!
Celá situace se začala uklidňovat asi před 3 lety, kdy táta zjistil, že je nemocný. S náma se pořád nebaví, do hospody chodí stále, ale už se nevrací opilý a mamce už neubližuje.

JITKO
JSOU VĚCI KTERÉ SE NEDAJÍ ODPUSTIT JEN POTRESTAT A ZAPOMENOUT....TVÉHO TATKU SI NA VÁNOCE NEVEZMU ALE TY BY JSI MOHLA PŘIJET....:-)

*LENKA MI TAKY NEZAPOMEN POSLAT FOTKU....JOHANZ"SEZNAM.

PRO PAPR JOHANZ OSTRAVA 1.8°C ŠEDO...

OK Lucko, ale až večer, ju?
Teď jsem si už přetapetovala ksichtík, takže vyrážím do práce aniž bych způsobovala strach a děs v očích kolemjdoucích.

Ahoj Lenko od zvířat,jo pošli mi na Lustri"seznam.cz,děkuju

Lucie, už v tom mám sice bordel, ale myslím, že Ty jsi chtěla nějakou moji fotku.. bohužel žádnou ondatru nemám. Nějaké foto jsem už vyhrabala, tak jestli chceš, večer pošlu. Jen nemám adresu. Zatím všem ahooooj

Jitko, pokud to jen trochu půjde, odpusť svému tatínkovi. Aby tě jednou nemrzelo ( jako mě), že jsi to neudělala. Já už jsem to bohužel nestihla.

Jitule jedna zlobivá,ty nám to děláš schválně,abychom tady měli o čem povídat ale počkej,moc se těším,tedy jestli se mi starší ročníky toho dožijem,jak nám třeba už příští vánoce budeš líčit,ten nejkrásnější příběh,jaký může existovat:Zamilovaná holka,s někým ruku v ruce schání stromeček a dárečky, a ty koledy tak pěkně znějí,obzvlášt když si v tom mrazu můžu dát ruku do kapsy jeho kabátu....jéééé to bude fajn, hned po vánocích,až si přinesu pro útěchu jeho a svýho srdíčka toho kocoura,začnu ho hledat i tobě!! Teda dvounohýho,moji dva klucíí mají spoustu kamarádů,no však uvidíš,ty zakletá princezno!!Pardubická!

Ibri, doplnila bych Tě, že i rodiče, kteří se nelopotí a nepachtí, mohou přehlídnout, protože nemají radárek nebo dítko dovedně skrývá své emoce. Snažila jsem se děti vychovat k tomu, aby se nebály říkat mi nepříjemnosti, jediné, před čím jsem je varovala, byla lež. Řekla bych, že v tomhle jsem měla úspěch a ony se mi svěřovaly a svěřují. Věděly, že reakce bude přátelská, hledání řešení, rozhovor, že nepřijde křik a trest. Otevřenost ve vztahu rodič-dítě pokládám za klíčový moment.

Martino, nechci soudit, ale nedá mi to nenapsat svůj názor. Vnímám Tě jako vyhraněnou osobnost, která ví, co chce i co nechce, ale přesto:
Tvá reakce na maminku mi připadá nepřiměřená. Jakoby mezi vámi od dětství "něco" bylo a párek jenom spustil přetlak. Nechci obhajovat, že a čím ho krmí, ale... Rodiče jsou podle mne jediní lidé, kteří milují bez výhrad. Současně by člověk neměl očekávat, že je na stará kolena změní, protože je nezmění ani na mladá kolena. Nemyslím, že Ti Tvá maminka dělá naschvál, ale že dělá radost Tvému synovi, tak babičky uvažují. Samozřejmě to může být celé jinak. Je nepřirozené, aby matky dělaly svým dcerám naschvály, pokud nemají nějakou úchylku. Možná, až tu Tvoji rodiče nebudou, uvidíš vše v jiném světle...
Ještě ke slovu úchyl. V mém dětství ten termín použit nebyl ani to snad v té době nebylo frekventované slovo. Můj strach byl o nebezpečí z ublížení, termín v tom nehrál roli. Maminka mi to sdělit potřebovala a řekla šetrně, přesto moje reakce byla nepřiměřená, což je nakonec typické pro lidi s PP.
Psy mám velmi ráda, ale chovám k nim respekt a dávám Ti za pravdu, že jsou nevyzpytatelní. Jsem opatrná a nevím, jak bych se zachovala, kdyby mě nějaký napadl.

Jitko B, nevím, co Ti tatínek udělal v dětství, ale nechápu proč to nemůžeš odhodit a vláčíš to pořád s sebou... jsem přesvědčená, že Ti to škodí. Zkoušela ses toho už někdy zbavit?

Ahoj lidi:-)
Promiň Jitko, nechci být netaktní, ale proč tátu ignoruješ? Hledala jsem hledala, ale odpověď jsem nikde nenašla.

Tak tohle už je na mně vážně moc! Náš městský rozhlas hraje koledy.
Už aby bylo po Vánocích.
Ještě se vrátím k diskuzi o závislosti na rodičích. Je to přesně tak, jak jste psali. Oni nejsou závislí na mně, ale já na nich. Přesněji na mamce. To osamostatnění by možná byl krok dopředu, ale nesměla bych žít sama. Jsem přesvědčená, že mému psychickému stavu více prospívá, když jsem doma s mamkou, se sestrou a s pejskem, než kdybych byla někde úplně sama.
A tátu prostě po celý rok ignoruju a nemluvím s ním, jen o těch Vánocích musím být v jeho přítomnosti. A ta mi není příjemná. Nechcete si ho vzít někdo na Vánoce k sobě? :-))