Zažila jsem šikanu ??

M.Ja si myslim, zes sikanu zazila ze si na ni jen proste nedovolis vzpomenout, protoze Ti kteri Te meli milovat chrani, vychovavat( v duchu jak sami ziji) a odbivovat za Tve prvni detske uspechy proste selhali. Proto Ti take chybi sebevedomi a definujes to jako ze ses rodicum nepovedla. Jinak si myslim, ze nejlepsi zpusob jak z toho ven je skutecne dobra dlouhodoba terapie, ale osobne bych spis volila neco na zpusob psychoanalyzy. Ale je z toho cesta ven jen skutecne se nenajde sama od sebe ale bues ji muset hledat. A rozhodne to nejde resit nejak rychle, pokud Ti nekdo nabidne reseni, abys svym rodicum odpustila a dal se Tim nezabyvala, odmitni to protoze vunec nic nepochopil a hledej dal. Mimochodem tyhle "rychlovky"nabizeji vetsinou lide verici kteri si ziji podle svych osnov. Tudy cesta nevede, musis vsechny sve pocity poznat a poznat i to jak se k Tobe chovali druzi. Tyhle veci se nedaji odpoustet, protoze za nimi stoji zivot, ktery byl bezcitnymi, opakovanymi zasahy nekoho kdo mel chranit a milovat velice zkomplikovan. Ale nebudu to rozebirat, mohu jen podle vlastni zkusenosti poradit kvalitni psychoterapii.

Terezo, Neználku, Smajlinko, Lukáši - díky. Pokusím se nad naší rodinou popřemýšlet. Ano, mí rodiče žijí, vycházím s nimi dobře, ale zdá se mi, že se ke mně stále chovají jako k dítěti a já se v jejich přítomnosti uvolněně necítím. Na onu dívku z dětství si pamatuji, ale to, co si pamatuji, mám nějaké pomotané. Už se s ní nevídám, ale ona mě občas nechává pozdravovat /žije jinde/ a dokonce jsem se dozvěděla, že ji moc mrzí, že jsem naše dobré kamarádství přerušila a že jsem tím udělala věc, která jí ublížila. Po tomhle mě napadá, že jsem si vše vymyslela a že jsem jenom rozmazlený fracek. Ale bylo to kamarádství, když jsem např. nemohla promluvit s nikým jiným? A já to opravdu neudělala. Je to už pár let, co mi jedna známá řekla

Můžete někdo podrobněji napsat něco o těch homeopatických lécích? Ke kterému lékaři jít a co mu říci? Tento problém se mě dost týká, díky.

Ja si myslim, ze ten, kdo lasky dostava malo ji muze davat daleko vic, nez ten, kdo ji ma nadbytek (=rozmazleny fracek). Neplati, ze v idealnich podminkach vyrustaji nejhodnotnejsi/nejlepsi jedinci. Spis bych rekl, ze naopak. Vseho s mirou plati i tady.

A ještě jsem chtěla dodat, že jsem se přestala bát pavouků, pořád se sice štítím, ale není to ten panický strach - některé dokonce dokážu vůbec poprvé v životě vzít do dlaně a podivovat se nad nimi, upřímně a dokonce i s láskou. Kdo tohle nezažil, asi těžko uvěří, že je to vůbec možný. A to, že nikdo nemůže dát to, co sám nemá, na to jsem si přišla vlastně díky homeopatii sama po podání druhé dávky, kdy se právě vyhrotil můj vztah s otcem, který byl velmi chladný, protože mě dost přísně vychovával a trestal. Odpustila jsem mu, probrali jsme to ústně z očí do očí a musím říct, že se mi fakt hodně ulevilo. Až budu mít pocit, že potřebuju další dávku, řeknu si o ní své homeopatce. Tuhle intuici nechává na mě...

Pro Terezu:Já jsem byla upozorněná na to, že můžou přijít nějaké fyzické hmatatelné problémy po homeo léku. Naštěstí žádné fyzické nepřišly (už dlouho před tím jsem si fyzické tělo poctivě očišťovala od všech nečistot). Ale s tou psychikou to bylo hodně podobné. Nejdříve se nic nedělo, ale najednou jsem si všímala, že mi nevadí věci, co mě dříve rozčilovaly, přesně jako ty jsem se dokázala více a hlavně přirozeně prosadit, mohu mluvit o spoustě problémů, aniž bych u toho brečela. Vylepšil se mi vztah s otcem a přestal se mi zdát mnohaletý hororový sen o tom, jak moje milovaná kočička padá z balkónu. Naopak - dokázala se na zábradlí udržet a pak klidně z balkónu přišla domů... V jednom snu jsem ji dokonce ale shodila dolů sama (podle homeopatky jsem tou kočkou byla já sama a tím jsem si opětovně potvrdila, že za všechny problémy v životě si můžu sama), pak se mi zdálo, že ta kočka obtěžuje mého přítele a já ho před ní bráním (jsem dost žárlivá a snažím se přítele před sebou samou bránit:-) - trochu divné, ale je to tak). Život se mi hodně zlepšil, jsem šťastná - vlastně poprvé v životě po tak dlouhou dobu a v podstatě v hmotném světě jakoby bezdůvodně, prostě jen proto, že jsem, přešly odpolední deprese apod. Hlavně se ale zlepšil můj zdravotní stav, což můj gynekolog nazval zázrakem... Nedám na homeopatii dopustit a už jen v mysli zpracovávám myšlenku, že se podrobím regresi... myslím, že je to má přirozená cesta od problémů ke šťastnému, uvolněnému životu...

Neznalek:No, já myslím, že v tomhle funguje normální zákon o zachování energie.Dáváš to, co dostáváš a dostáváš to, co dáváš.

Terezo, zaujal me na Tvem clanku postreh, ze clovek nemuze davat co nema, tj. pokud neni sycen laskou okoli, tak nemuze sam lasku rozdavat. Tuto zkusennost nemam, ale mozna proto, ze vztahy meho okoli ke mne byly a jsou v poradku. Ale stejne si spise myslim, ze clovek muze davat to co je mu vlastni i kdyz to sam nedostava. Nevim proc, ale jako maly kluk jsem se zastaval slabsich, bylo to ve mne a bylo to naprosto prirozene a bezmyslenkovite. A pritom jsem v tomto nemel zadny vzor, rodicove me v ramci spartanske vychovy nechali ve svych problemech vykoupat (teda do jiste miry:o). Clovek je tvor slozity a jete ke vsemu je kazdy jiny. Ale to je trosku od tematu, pardon.

No je to docela zajímavý. Po první dávce jsem se tak dva dny cítila, jako když se vznáším na obláčku. Trochu ospale, trochu rozcitlivěle, ale strašně spokojeně. No a pak to začalo : nervozita, špatné sny (manžel hází našeho psa z okna, s mámou na sebe taháme nože atp.), neodůvodněný vztek na cokoli, dokonce jsem začala mluvit sprostě jako kanál. Vracely se mi vzpomínky, které jsem dřív vědomě potlačovala (například jak jsem se cítila, když mě vyhodili od maturity :-))Bolelo mě úplně všechno, klouby, v krku, břicho, hlava. Pak se to trochu uklidnilo a postupně se to lepší. Sem tam mě začne něco bolet, ale do pár hodin to přejde. Vztek ustoupil, i když sem tam ještě vybuchnu, ale mám menší problémy s komunikací, s mluvením o nepříjemných věcech, líp se prosazuju.Dost věcí se mi v životě vyjasnilo. Za tři týdny jdu na kontrolu a pak se uvidí.A co ty?

Ahoj M. Tvoji reakci jsem si přečetla, pak podruhé, potřetí, pak si ji vytiskla...a zkusím zareagovat postupně tak, jak píšeš.To, zda zklameš nebo uspokojíš rodiče, není v životě důležité.Je jasné, že pokud jsi jednou přistoupila na tenhle způsob uvažování, jen tak se ho nezbavíš, protože to je jako veš v kožiše. Rozhodně ne tím, že na to zapomeneš, jak říká Neználek (i když jinak s jeho názorem naprosto souhlasím). Máš pocit, že jsi rodiče zklamala tím, že nejsi vzdělaná? A udělá z tebe vysoká škola lepšího člověka? Neudělá. Je spousta lidí se základkou, čistou duší a srdcem na dlani a spousta Dr.Csc.Ing., co v klidu nakopnou kotě. Navíc, dovolím si o Tvé "nevzdělanosti" pochybovat, protože v článku nemáš žádné pravopisné chyby a krásně formuluješ myšlenky. Co kdybys zkusila přistoupit na myšlenku, že spokojenost nebo nespokojenost Tvých rodičů s Tvou osobou není vůbec důležitá? Schválně, co to udělá!Dál si nepamatuješ, že by ses někdy jako dítě cítila zamilovaná nebo že bys někoho měla jen ráda. A dal Ti někdo lásku? Co člověk sám nemá, nemůže rozdat...Dál: nikdo si nikdy žádné násilí nezaslouží. Ani ten, co ho sám používá jako dorozumívací prostředek. Nikdo nemá právo ubližovat druhým ani z legrace, protože pak to legrace přestává být. Vyprovokovala jsem to svým zjevem... tak tohle mě fakt dostalo. Proboha!!Tak si to zkus převést na svou současnou situaci. Sedíš v kanceláři s pěti lidmi a jeden z nich se Ti nelíbí. Tak půjdeš a budeš ostatní navádět - pojďte, zmlátíme ho, vypadá nějak divně. A když půjdeš kolem něj, podtrhneš mu židli nebo nastavíš nohu. Proč?Když nic nedělá a jenom sedí? Prostě se Ti nelíbí.... Má to logiku?Nemá.Já vím, tady nejde o logiku, ale o pocity, a ty se logicky vyvrátit nedají, ty se dají jen přeměnit. Myšlenka, že sis ubližování zasloužila (jakkoli)je scestná! Ale zbavit se jí, to bude těžké...Dál píšeš: Samozřejmě jsem si to zasloužila, když jsem se nebránila! Stydím se, že jsem se chovala jako hadr na holi, byla jsem bezpáteřní...Aby se člověk bránil nebo bránil ostatní, musí tu sílu vzepřít se odněkud sebrat. A kde jinde než u rodičů, když je Ti deset? Pokud jsi neměla láskyplné zázemí, pocit, že když bude opravdu zle, někdo se za tebe bude bít, jak ses mohla postavit zlu? Ani dospělí to mnohdy nedokážou, když za sebou necítí ochrannou bariéru někoho, kdo je miluje bez výhrad...Ona dívčina ubližovala jiné dívce a já měla chvilku klidu.. Takže vzpomínky se začínají proklubávat a směrovat na určitou konkrétní osobu? To je fajn, ale asi si zažiješ ještě hodně bolesti, než se s tím vyrovnáš.Kořeny budou asi v rodině... cítím, žes uhodila hlavičkou o hřebíček :-))Zkusila bych začít od toho, co máš teď, od současnosti. Žijí Tví rodiče? Chovají se k tobě jako k dospělé rovnocenné osobě? Vycházíš s nimi dobře Ty, cítíš se v jejich přítomnosti uvolněně? To všechno by Ti mohlo trošku osvětlit, co se to u Vás doma vlastně dělo.Není v mých finančních možnostech platit psychoterapii.. péče psychiatrů a psychologů je plně hrazená pojišťovnou! (tedy pokud žiješ v ČR). A do ordinace můžeš - myslím - zajít i bez doporučení obvoďáka. Jen je trochu složité vybrat si tu správnou osobu - někteří ještě dnes přistupují k pacošům kouzelnou formulkou "dám Vám něco na nervy..." to by jistě nic nevyřešilo.A na závěr :Píšeš "měla bych s tím něco dělat". Až se to "měla bych" změní na "chci", bude ta pravá chvíle svěřit se někomu osobně!Zatím ahoj

Milá M., přikláním se rovněž k názoru Terezy. Také si odžívám díky homeopatii neodžité. Mimochodem, Terezko, nemohla bys mi napsat, jak to u tebe probíhá? Nikoho dalšího kolem sebe neznám, s kým bych mohla o tomhle promluvit.Jinak chápu, že ani homeopatie není zadarmo. Je to trochu smutný. Rovněž tak regrese pod vedením zkušeného odborníka nebude zdarma. Myslím totiž, že by bylo vhodné začít homeopatií a pak přejít na regrese, aby návrat nebyl tak rychlý, ale naopak pomalý a tím i přirozený. Mrzí mě, že si tohle prostě někteří nemohou dovolit.

Ahoj M., podle toho co pises je vidno, ze se snazis posunout svuj zivot lepsim smerem, vyresit problemy, ktere Te trapi. Krome toho, ze Ti drzim palce, si dovolim jeste pridat svuj nazor. Zkus zapomenout na to, ze jsi se rodicum nepovedla a nepremyslet o tom, zda z Tebe jsou ci nejsou zklamani. Predstavy rodicu o vzdelani a dalsich v dnesni dobe uznavanych meritek "kvality" cloveka nevypovidaji temer o nicem. To slovo kvalita mi k cloveku vubec nejde, ale nedokazal jsem to lepe vyjadrit. Meritkem by melo byt napr. to, ze jsi stastna a necinis prikori druhym. Nemam sice zatim deti, ale chci aby byli stastne. Nemam potrebu se chlubit, ze mj syn je doktor a dcerka ucitelka. At radsi delaji v lese, ale jsou spokojeni. A jenom neco malo ke vzdelani - sam mam VS a znam nemalo moudrych lidi s nizsim vzdelanim, od kterych cerpam zivotni moudro.

Terezo, díky moc za odpověď. (Tykání by mi bylo bližší). Otázka, jestli jsem se sama sobě vyvedla, je výborná, nikdy mě tato formulace nenapadla. Díky za ni. Mám pocit, že sama sobě jsem se vyvedla trochu líp než rodičům. Ale stejně mě často napadá, co tomu rodiče řeknou a že je asi zklamu. Už jsem je zklamala třeba tím, že mi nezáleží na vzdělání. Nejsem vzdělaná. Je toho mnoho, co jsem z dětství zapomněla, ale nezapomněla jsem vše. Mám v paměti určité (nebo neurčité?) ostrůvky událostí. Spíš si pamatuju méně, než ostatní lidé. Nepamatuju si, že bych se jako dítě někdy zamilovala, dokonce si ani nepamatuju, že bych měla někoho ráda. Všechno mi sklouzává do pocitu viny a strachu z druhého dne. Slovo šikana mi nejde z pusy. Připadám si jako lhářka a že si vymýšlím. Má mysl mi nabízí alternativy: zažila-li jsem vůbec nějaké násilí, pak proto, že jsem si to zasloužila nebo to byla legrace a já neměla smysl pro humor a nebo jsem to prostě vyprovokovala, třeba svým zjevem ... Samozřejmě že jsem si to zasloužila, když jsem se nebránila! Ale nejvíc se stydím. Hrozně moc. Za to, že jsem se chovala jako hadr na holi a že jsem byla natolik bezpáteřná, že jsem byla ráda za chvíli, kdy ona dívčina ubližovala jedné obézní dívce a já jsem měla chvilku klidu. Jen jsem přisluhovala zlu. Tím, že jsem nebránila sebe ani nikoho jiného. Za to se stydím. Nyní se snažím chovat čestně, ale jako čestný člověk si nepřipadám. Střípky vzpomínek se mi skládají - a ony kořeny budou asi v rodině. Jenže z velmi raného dětství si nepamatuju už vůbec nic. Asi bych s tím měla něco dělat, ale, bohužel, není v mých finančních možnostech platit si psychoterapii. Tak jsem ráda, že to můžu napsat aspoň tady. Děkuji.

Váš příspěvek mě zaujal. Už to, že jste sem napsala značí, že máte odvahu a zájem něco řešit. Jsou v životě určité situace, které člověk "raději"zapomene, aby ho vědomě netížily, ale ono se to pak projeví někde jinde. Mnoho znásilněných žen Vám řekne, že si na nic nepamatuje, hlavě když se to odehrálo v dětství.Cítí se nedobře, nespokojeně, mívají různé zdravotní i psychické obtíže a nevědí proč. Pokud reagujete na zmínky o šikaně tak, jak popisujete, je velice pravděpodobné, že tohle téma se Vás osobně dotýká. Taky mě překvapilo Vaše sebehodnocení : Svým rodičům jsem se nevyvedla. A (pardon, jestli to bude znít jízlivě, ale vůbec to tak nemyslím) sama sobě jste se vyvedla? Je Váš život takový, jaký si přejete žít, nebo k tomu má daleko? Přece nejsme na světě jenom proto, abychom dělali radost rodičům....Je mnoho cest, jak se s tím poprat - od vyhledání psychologa přes regrese, hypnozu nebo třeba klasickou homeopatii. Nejsem vůbec žádný odborník ani Vám nechci říkat, co dělat a nedělat, jen si momentálně díky homeopatii "odžívám vše neodžité", tj. vrací se mi všechna dávno zapomenutá příkoří a křivdy, a šikana je taky jednou z nich. Proto mě to oslovilo.

Ráda bych se na vás obrátila s prosbou o vyslechnutí, názor, radu ...Bude mi 33 let a z dětství si toho pamatuju velmi málo. Jsem ten případ, co se rodičům tzv. nevyvedl. Tak na sebe nazírám já. Přesně nevím, co jsem v dětském kolektivu zažívala, ale když náhodou slyším, třeba v tv, diskuzi na téma šikana a děti vyprávějí své zážitky, mám v hlavě téměř prázdno a jen mi tečou slzy. Ale stačil by 1 názor, že jsem si to všechno vymyslela a uvěřím mu. Je to asi zvláštní, ale o tomto tématu nedokážu mluvit nahlas, jen psát. Mám jít někam na psychoterapii?Budu všem vděčná za jakékoli příspěvky. M.