Fobie z braní krve

Jsem strašně ráda, že sem lidé píšou své názory a rady. Za každou pomoc jsme my, co máme tenhle problém vděční. Na jednu stranu si říkám, jak jsem sebestředná, když kolem mne umírají lidé na rakovinu, hlad atd. a já se zaobírám svou malou fobií z braní krve.
Mám domluvenou schůzku s psycholožkou. Jestli mi pomůže, to nevím a moc šancí tomu nedávám, ale třeba se mýlím. Každopádně to můžu zkusit. Taky miluju lidské reakce na můj problém

Milé house,
nemusím se vciťovat do druhých lidí, znala jsem dobře pocity své: hučení v hlavě, ztrnutí jazyka, hořkost v ústech, mžitky před očima, slábnoucí ruce a nohy, stát v tu chvíli, tak bum bác a jsem na zemi.
Když jsem četla Tvůj příspěvek, ocitla jsem se v době hlubokého totalismu, kdy byl správný a pravdivý jen jediný názor. Jistě máš právo se mnou nesouhlasit. Jen prosím neber druhým lidem příležitost poznat i jinou možnost. Můj popis je jednoduchý a může ho vyzkoušet každý. A i kdyby pomohl jen jednomu, stálo za to jej sem napsat.

Nezapomeňte na úsměv. Je to světlo, které při pohledu do očí prozradí, že srdce je doma.

A pokud někdo nesprávně pomáhá, pak je to z nevědomosti a my nemáme právo kohokoli soudit.

:)

Lenie, tvůj největší problém je, že se do lidí, kteří mají fobii z odběru krve nedokážeš vcítit. Sama jsi nikdy nic takového neprožila a ani neviděla, jak to prožívá jiný člověk. Jinak bys to nemohla přirovnávat k arachnofobii.

Kašlu na to, jak se tato diskuze jmenuje, důležitější je, kde je pravda. I kdyby se diskuze jmenovala "pohádky od Lenie", tím spíš bych se ozvalo. Je třeba bojovat s předsudky. Řada infekčních chorob se ještě na začatku minulého století léčila zaříkáváním a ještě dnes se lze setkat s tím, že některé náboženské skupiny vymítají z epileptiků ďábla !

Reakce po vpichu jehly do vény je u těchto lidí objektivně měřitelná stejně, jak je objektivně měřitelný otok po bodnutí vosy nebo prasklina na zlomené kosti.
Vidělo jsem, bohužel zavřené v přeplněné tramvaji, jak lidé patrně vašeho typu zvedali na nohy paní, které ty nohy zrovna přejela tramvaj. Oba přelomené kotníky s chodidly svíraly s holenními kostmi pravý úhel a ti lidé si toho nevšimli ! Asi jí zrovna říkali usmívejte se, my se také usmíváme, i ta tramvaj se usmívá.
Paní, to není legrace ! To je velice vážná věc ! A řešit ji úsměvem není dobré řešení. Takže, než někoho příště začnete zvedat, raději se napřed přesvědčte, že nemá zlomené nohy, abyste ho nestavěla na pahýly holenních kostí !
house

Mám zato, že tato diskuse se jmenuje FOBIE z braní krve. Situace, kdy spadne člověku na nohu strom nebo ho bodne sršeň je přece o něčem úplně jiném!
To jsi napsalo jen tak z legrace, viď, house?
:)

Já žasnu. Na tomto webu si spousta lidí stěžuje na to, že místo, aby lékaři léčili příčinu jejich onemocnění, pošlou je na psychiatrii a nacpou do nich antidepresiva. Viz např.diskuzní témata roztroušená skleroza nebo borrelioza. A zde je skupina lidí, kteří nechtějí, aby se odstranila příčina, která navodila jejich problémy a ženou se do náručí psychiatrů a psychologů a prohlašují, že mají čistou fobii.
NIKDY jsem sem nenapsalo, že by reakce na vpich do kubitální žíly byla alergická. NEJDE O ALERGICKOU REAKCI, ale její průběh tuto reakci připomíná stejně jako připomíná kaskádovitou reakci při srážení krve.

Určitě je malé procento lidí, kteří mají fobii z odběru venozní krve pouze na základě poruchy své psychiky. U většiny lidí však jde o nástavbu, která se dá odstranit medikamentózním ovlivněním příčiny - stačí podání antihistaminika před odběrem. Výhodné je perorální podání sedativních antihistaminik, které pacienta současně zklidní, např. Dithiaden, Tavegyl, Bromadryl, Promethazin/Prothazin, a to v minimálním dávkování.

Opravdovou perlou je pak příspěvek "19. 10. 2006 09:17:49, Lenie".
Cituji Lenie : "Představte si nyní, jak jste u lékaře, berou Vám krev a Vy se usmíváte, lékař se usmívá, celou ordinaci zalijte představou světla, klidu a pohody. Zpočátku se možná do toho budete muset trošku nutit a nebude to vypadat moc přesvědčivě a upřímně, ale to vůbec nevadí. Mějte se sebou trpělivost a zkoušejte to tak dlouho, až se dostaví pocit opravdové pohody. A věřte, že se dostaví :-)"

Zkusme si místo "berou Vám krev", doplnit v jejím textu nějakou situaci, která má známou příčinu, třeba, že Vám v lese na nohu spadl strom a zlomil Vám ji, nebo že Vás bodl sršeň.

Takže : . Představte si nyní, jak jste v lese, na nohu Vám padá strom a Vy se usmíváte, dřevorubci se usmívají, celé okolí zalijte představou světla, klidu a pohody. Zpočátku se možná do toho budete muset trošku nutit a nebude to vypadat moc přesvědčivě a upřímně, ale to vůbec nevadí. Mějte se sebou trpělivost a zkoušejte to tak dlouho, až se dostaví pocit opravdové pohody. A věřte, že se dostaví :-)

Tak, jak to popisuje Lenie, to může fungovat u čisté fobie. Pokud je zde ale příčina a fobie je jen nástavba, už to fungovat nebude.

Při intramuskulárních injekcích se rozvoj příznaků projeví velmi zřídka, jen v případě, kdy dojde k náhodnému propíchnutí velké cévy.

Pro "lubovnik", nevím co tu na nás zkoušíš s tím očkováním, ale vakcinace proti chřipce se provádí subkutánně a nevyhrnuje se rukáv, ale odhalí se rameno. Ale možná se to na Slovensku aplikuje do předloktí. Zkus si vzít příště 30 min.před odběrem jednu tabletku z léků, které jsem zde uvedlo a porovnej to s průběhem bez podání tohoto léku.
house

house si lekar?
som totizto muz a o to je to pre mna viac neprijemne...Len si predstavte dvojmetrovu "godzillu" vystretu v ambulancii na posteli ktoreho zlozi uz len to ocakavanie na pichnutie...a je jedno ci sa jedna o branie krvi alebo o obycajnu injekciu...Ta atmosfera v ambulancii je pre mna velmi stresujuca...pach amblancie, instrumenty v nej a pod...Podla mna to ma korene v detstve a asi sa toho uz nezbavim....
Ale musim napisat aj jednu zaujimavu skusenost...bol som u jednej zdravotnej sestry ...u nejj doma...s tym ze ma zaockuje proti chripke...Ale nakolko to bola kamoska, tak som jej povedal o mojom strachu...Suhlasila s tym ze mozem odmietnut vpich ak mi zacne byt zle...tak som si lahol u nej v obyvacke na gauc...vyhrnul rukav...a sledoval svoje reakcie...kecali sme spolu ako sa citim a tak...Hovorim jej ze moze vpichnut...ze som v pohode...Ani som necitil take to nechutne stipnutie...Nic mi nebolo...absolutne nic...Ale odvtedy som bol raz na odber krvi a tam sa zopakoval scenar s omdlievanim... :((
Chcelo by to nejakeho doverneho cloveka - zdravotnika - ktory by opakoval bud pichane injekcii alebo odber krvi...aby ten strach postupne vyprchal...

Mě to taky velmi trápí ale zatnu zuby a řeknu musím kvůli svým bližním, budoucím dětem....

Ptala jsem se i léčitelky a ona mi řekla že je to z minulého života že tam bylo hodně krve tak nevím co si mám pod tím představit jestli jsem byla zabita nebo jsem někoho zabila, ale důležité je, že musíme bojovovat, život je totiž boj.

Ivčo nefouzej, víš když máš vážné zdravotní problémy jako jsem teď měla já že mě bolelo břicho a nevěděli proč pak jsem i ráda, že mi tu krev vůbec vzali. Když vím že na odběr jdu tak se snažím na to vůbec nemyslet. Taky nesnáším když sestře řeknu že je mi z toho špatně a ona začne hnedka buď že jsem posera nebo tak, záleží hodně na sestře. V nemocnici mi brali na pokoji a bylo to takové míň stresové. Možná mě čeká operace a braní krve je to nejmenší.

Ahojky,
na první pohled to vypadá, že fobii způsobuje předmět zvenčí (jehla, pavouk, výtah atd), ale vzhledem k tomu, že ty předměty existují a ostatní miliony lidí ve styku s nimi nemají žádný problém, pak z toho logicky vyplývá, že potíž bude vnitřní, tedy vychází z člověka. Příčinou není předmět samotný, ale vnitřní naladění člověka, takže i když existují dva lidé, kteří mají fobii z téhož (třeba v tomto případě z braní krve), příčina je u každého jiná.
Je ve Vás a tam je také třeba ji hledat, najít, pochopit, rozloučit se s ní a nechat ji rozplynout nebo odejít.
Velmi pravděpodobně jste měli nějaký negativní zážitek při braní krve, který už si možná ani nepamatujete, ale pokud půjdete zpět po časové linii svého života, může se Vám podařit tento prožitek nalézt. Tehdy došlo ke spojení negativního vjemu a situace braní krve, hluboce se toto spojení zafixovalo, takže kdykoli dojde na tutéž situaci nebo jen na vzpomínku na ni, spustí se jaksi automaticky onen negativní pocit. Takže pomoc je jednoduchá, tedy spíše bych řekla, že rada je jednoduchá, praktické provedení dá určitou práci, ale ve skutečnosti ani ta praxe není zas až tak těžká a s velkou vůlí, trpělivostí a vytrvalostí se dá zvládnout.
Takže: je třeba najít onen zážitek, porozumět mu, proč k němu došlo, přijmout ho, poděkovat mu, že byl součástí Vašeho života a pak jej poprosit, aby odešel, protože teď už jej nepotřebujete. Možná to zní jako paradox, ale je opravdu velmi nutné přistoupit k onomu zážitku a negativnímu pocitu s otevřenou náručí, pozitivně, jakoby se s ním pomazlit a teprve potom jej s klidem nechat rozplynout, odejít. Odmítnutí, něco jako: už vypadni, nesnáším tě, kazíš mi život! je nesprávný přístup. I to negativní je součástí Vašeho života a mizí teprve pochopením a poděkováním. Laskavost sama k sobě, ano, to je to pravé.
Uvolněné místo v životě z tohoto zážitku naplňte světlem, radostí a představou prožitku pozitivního. Představte si nyní, jak jste u lékaře, berou Vám krev a Vy se usmíváte, lékař se usmívá, celou ordinaci zalijte představou světla, klidu a pohody. Zpočátku se možná do toho budete muset trošku nutit a nebude to vypadat moc přesvědčivě a upřímně, ale to vůbec nevadí. Mějte se sebou trpělivost a zkoušejte to tak dlouho, až se dostaví pocit opravdové pohody. A věřte, že se dostaví :-)
Pokud se Vám onen negativní zážitek nalézt nepodaří, nevadí. Je hluboce skrytý, ale protože Vy už teď víte, že tam je, tak na sobě pracujte, jakoby jste ho nalezli. Vezměte si jakoukoli situaci z braní krve a udělejte s ní vše, co jsme popsala výše. Snažte se pochopit, odkud z Vás plyne ten strach, proč právě z jehly, nebo proč máte strach, že omdlíte apod. Ten strach, to je ten spouštěč. Zkuste pochopit strach a naleznete příčinu.
A hlavně si zkuste uvědomit, že nic, ale opravdu nic není tak důležité, ani Vy sami, ani žádná životní situace, natož nějaká věc, aby to stálo za pocit strachu, obav a trápení se. Až prokouknete onu nedůležitost, oprostíte se od lpění (tady ve lpění na strachu z braní krve), zburcujete v sobě obrovskou vůli s tím něco udělat, pak naleznete klíč k radosti.
Přeji Vám hodně štěstí! :-)

S politováním musím říct, že mám hrůzu z braní krve odkudkoli, nejen s podloketní jamky. Je to čistá fobie a s alergií to u mě nemá co dělat. Ještě nikdy jsem neomdlela, ani neměla další problémy popisované House... Děsí mě ta jehla, a to tak, že se na odběr ani nedostavím (jak jsem popsala v prvním příspěvku). Jsem z toho fakt zoufalá, páč tomuhle se nejde vyhnout úplně. Lidi, který nemaj´ rádi výtahy, prostě do nich nechodí.. Ale co já!

Pomozte!

Dovolím si trochu jiný pohled na tuto problematiku. Napřed však údiv nad větou Irky "jak ze mě všichni na středisku mají srandu". Jestli z toho někdo má srandu a lékař/ka to vidí a nezasáhne je to na odebrání diplomu.
Někdy nejde jen o fobii a není to tak lehce řešitelné desenzibilací jak se domnívá Avena.

Propíchnutí žíly v podloketní jamce způsobí u některých jedinců vylití celé řady mediátorů, které může vyústit v kaskádovitou reakci vedoucí k aktivaci
alternativní komplementové dráhy. Docházi k vylití histaminu a reakci obdobné reakci anafylaktické. Teprve tento prožitek vede k rozvoji fobie.
Zajímavé je, že při odběru krve z hřbetu ruky nebo chodidla je tato reakce potlačena i když je odběr pacienty vnímán jako bolestivější.

Vzdělaný lékař provádí u takovýchto pacientů odběr zásadně vleže bez vnějších rušivých vlivů. Dobrá je i premedikace antihistaminiky.
V popisu Marienky vidím jasný případ reakce aktivace alternativní komplementové dráhy spojené s vylitím vasoaktivních látek, kdy paradoxně na některých místech těla dochází k vasokonstrikci (zúžení cév) a na jiných k vasodilataci (roztažení) z velmi nepříjemnými pocity pro postiženého se zpětnou vazbou na tepovou frekvenci a častou ztrátou vědomí.

Cituji Marienku : " Hrdě jsem tam přišla sestra mi to vzala v poho, a já šla ven. Vyšla jsem před zdrav. středisko - bylo docela vedro a udělalo se mi strašně špatně. Domů jsem to měla jen tak 300 metrů tak že to dojdu, jenže fakt šílené, začala jsem lapat po dechu, nemohla jsem dýchat tak jsem se rychle vrátila...". Je to typický průběh s kterým jsem se setkalo i u dětí, které právě absolvovaly svůj první odběr a nebyly zatíženy žádnou fobii navozující zkušeností. Vlastní odběr bez jakýchkoliv problémů, po odběru normální komunikace. Za 5 minut bezvědomí.
Myslím, že Eva má vdělaný a chápající zdravotnický personál.
Odběr vleže a ne z podloketní jamky. Po odběru ještě několik minut ve vertikální poloze, pak chvíli sedět, když se na to cítím mohu odejít.
Takže to není případ pro psychiatra, ale pro imunologa nebo alergologa
a pro ohleduplného obvodního lékaře.
Bohužel je i plno lidí u kterých hrubé chování pediatrů a dětských sester, kteří necitlivým způsobem prováděli odběr krve, navodilo fobii, které se mohou jen obtížně zbavovat pokud nenajdou odvahu odejít od lékařů,
kteří si dělají nebo trpí, aby si jiní dělali srandu.
house

Mám úplně stejný problém a bohužel nemám sílu to zlehčovat jako vy... Je to opravdová aichmofobie. Stejně jako Irka mám před každou návštěvou lékaře strach, že se jim zamane pozvat mě na odběr. A ještě horší je, že já na ten odběr nejdu - i když je mi doktorkou uložený. Už dva roky se úspěšně vyhýbám jaterním testům na gyndě, ale necítím se jako hrdina. Spíš mám čím dál větší strach, že mi gynekoložka jednou vynadá. Loni jsem jí vysvětlovala důvod, proč jsem na odběr nepřišla, ale ona můj problém spíš zlehčila. Řekla "nebojte se, to je hned". Ale tohle na mě neplatí! To je to samý jako by mi někdo řek´ "ale prosím tě, to je jen pěticentimetrový pavouček" :-(

Před několika lety jsem byla na operaci krčních mandlí a chtěli mi dát kapačku. Já jsem už ležela na operačním stole, ale stejnak jsem se skoro s doktorkou pohádala, protože jsem tu jehlu nechtěla do toho klasického místa, ale do ruky (jak píše Eva). Ona mi tehdy řekla, že do ruky to více bolí, a tak jsem se spokojila s klasikou:-) Takže mi teda tu ruku stáhla tou hnusnou gumou, což já úplně nesnáším a pak, místo, aby mi tam tu zatracenou jehlu píchla a já měla pokoj, začala se bavit s kolegou a mě tam nechala s pomalu modrající rukou. Chytají mě mdloby jen co na to pomyslím...:-(((

Já to odbourala tak, že si nechávám brát krev vleže a ne z obvyklýho místa - nechávám si odběry brát ze žíly na ruce. Mám teda ruku pokrčenou, ležím, dívám se jinam a vadí mi to míň. I kapačky sem si nechala píchat takhle...

Děkuju za příspěvky. Jsem ráda, že v tom nejsem tak docela sama. Připadám si jak nějaká trapná hysterka:-((( mě by možná ta jehla zase až tolik nevadila, ale jak se ta ruka stáhne, z toho je mi docela šoufl...no a pak ještě smrad toho jódu, nebo čeho.

Já se dívám prostě na druhou stranu, dá se to tak zvládnout, ale nesmím si představovat, jak tam ta jehla vjíždí.

tak za 1. chci trošku pohuškat správce protože tohle téma jsem chtěla nedávno založit a on mě vložil do vytvořené diskuse fobiií!!

Taky tímhle trpím. Když jsem byla menší bývala jsem dost nemocná angíny a tak a to mi brali krev. Pamatuju si jen tu hnusnou gumu kterou se ta ruka stahuje a jak jsem vždy ležela na posteli nohy nahoře, mamka mě liskala a sestřička polívala vodou. Potom se mé problémy zlepšili nějak dlouho jsem na odběru nebyla. Potom mi jednou léčili zánět na gynekologii. Hrdě jsem tam přišla sestra mi to vzala v poho, a já šla ven. Vyšla jsem před zdrav. středisko - bylo docela vedro a udělalo se mi strašně špatně. Domů jsem to měla jen tak 300 metrů tak že to dojdu, jenže fakt šílené, začala jsem lapat po dechu, nemohla jsem dýchat tak jsem se rychle vrátila a sestra když mě uviděla ve dveřích tak zbledla taky, musela jsem být jak stěna, ale potom se mi udělalo dobře. Jo ještě jsem zapoměla jak mi moje druhá dětská doktorka brala kdysi krev (vždy už jsem u ní ležela) a jak jsem byla vynervovaná tak mi netekla a máma na mě kričela a oni tak ať se uvolním - děs běs.

No takže po té gynde v nějakých 18 jsem byla trošku vystresovaná. Pak jsem přešla k dospělé lékařce. Sestru znám od vidění a když jsem si vzala sebou sestru kdyby mi bylo špatně tak se hrozně divila a já se tam málem rozbrečela jaké jsem trdlo, ale špatně mi až tak nebylo jen když jsme vyšli ven tak mívám takové divné stavy, ale sestra mě uklidnil a pak to odešlo. Po druhé už jsem byla sama a v poho. Před týdnem taky a v pondělí jdu znova. Nesmím se dívat, potom se hned najíst a nemyslet na to. Nejlepší je přitom si povídat se sestrou. Já pracuju v kanceláři v nemocnici a představa že bych třeba potřebovala dialýzu je pro mě raději lepší sebevražda.
Ještě chci vzpomenout jednu příhodu - před rokem jsem měla zánět zubu protože se mi nemohl prorazit zub moudrosti. Dostala jsem injekci na umrtvení a pak to zubařka prořezala. Udělalo se mi tehdy šílené špatně. Chtěli mi pichnout něco na povzbuzení v tu ránu jsem že ne že už je mi dobře. Ale za chvíli znovu, když pro mě sestra přišla ležela jsem tam polomortvá a kolem mě 2 lékaři a 2 sestry - sranda.
Takže mi tyhle věci dělají šíleně špatně ale člověk se musí naučít s tím žíta musí se uklidňovat a ne stále na to myslet. Mě třeba dělá špatně i když si po těch místech kde mi to berou přejíždím rukou.

Irko, byla jsem na tom stejně. Jednou jsem tomu nechala volnej průběh včetně toho, že jsem tam vše pozvracela a pak už se to jen lepšilo. Teď už nemám žádnej problém.

Nebo to zkus odebrat někomu jinému a to tě pak strach přejde i z vlastního odběru:) Mně se dělalo taky z braní krve špatně, ale lákala mě medina a teď se na vlastní odběr můžu klidně i koukat:)

Na to by byla nejlepší desenzibilizace - kdybys měla známou doktorku nebo sestru, tak si k ní zajít na odběr a tam si dát hysterický záchvat v plné parádě. Když se to párkrát prožije, většinou se ten strach zmenší. Za normální situace ho prožít nemůžeš, protože se stydíš, víš že se to nehodí, smáli by se ti... Jestli nikoho známého nemáš, šlo by to u psychiatra, to je MUDr. a může brát krev, kromě toho by tě naučil i nějaké uklidňovací a uvolňovací techniky.