chci zemřít

dva pomatenci tady vypisujou jak magoři celý roky........vás budou muset umlátit lopatou vy chuděry, vy se tu držíte zuby nehty ....to je hnus

Jako téměř vždy se...myslím, že ti rozumím, Jill. Pro mě ale "jít do tmy a nevědět kam" je každý nový den

tak to přeji hezké...Jako téměř vždy se ztotožňuji s tím, co píšeš.Výjimky jsou, jako např.to, že se nebojíš smrti,Pampeliško.Jistěže i já se bojím více umírání než smrti jako takové , ale úzkost z toho "jít do tmy a nevědět kam " je u mne též silná.
Jinak i já jsem jako ty,pokračuji dál rutinně v žití, když nevím, co jiného...
I návštěvy zvládnu, ač jejich počet jsem eliminovala na minimum.
Pampeliško,ještě jsi mladá a je bolestné,
že jsi (zřejmě) ztratila rodiče příliš brzy.

Ne, ne, Pampeliško,já jsem...tak to přeji hezké odpoledne, snad je to vítaná návštěva.
shodou okolností sleduji právě film Nezvaný host, kde řekl větu, co mi mluví z duše, jeden z hlavních představitelů. Truchlí po své zemřelé ženě a okolí se ho snaží vtáhnout do "normálního žkivota".
Jak se jednou naštval a ve vzteku jim vyčetl, že mu nedovolí truchlit tak jak potřebuje, a
"že svou dovolenou porci truchlení" už podle nich vyčerpal...
Kdo nám určuje, jak dlouho se máme vyrovnávat s odchodem nejbližších?

Když jsem před pár lety oplakávala naši kočičku ještě po týdnu, už mi jedna známá napsala, ať už toho nechám, vždyť to byla jenom kočka.
Mě se to hodně dotklo. Byla to "jen kočka", ale mě to moc bolelo. Nedokázala jsem si předepsat, jak moc mě to zasáhne. Byla to čičina, kterou jsem našla jako minikotě, sotva schopné života, vypiplali jsme ji z nejhoršího, byla u nás přes tři roky, dostala vše co mohla, udělala nám život bohatší, a pak náhle tiše odešla do kočičího nebe.
Možná divné srovnání s "nejbližšími osobami v životě", ale do popisu umírání a truchlení po mých rodičích se mi tady nechce, ostatně to není ani účel diskuze o touze po smrti.
Přeju všem hezký den.

Jill,
chápu to dobře,...Ne, ne, Pampeliško,já jsem teď ve své mizérii stabilizovaná a vím, že odvahu k odchodu bych teď nenašla. Jen se nemohu smířit ani po dlouhé době s odchody mých blízkých, strašně se mi stýská a bolí to a pak mívám úzkost i z toho, že kdyby bylo jednou ještě hůř, že odvahu nenajdu ani tehdy. A vlastně se bojím i toho-"když mám jít do tmy a nevím kam...".
Napsala jsem to nějak blbě a nepříliš srozumitelně, ale blíží se sem odpolední návštěva a nemohu se zkoncentrovat.
Měj se a drž se!

No a já Pampeliško myslím,...Jill,
chápu to dobře, když mi z toho vyplývá, že bys ten kurz absolvovala proto, aby ti pomohl se zabít???

"Je mnoho cest, jak...No a já Pampeliško myslím, že to přežívání je právě jednou z cest, kterou se dají mnozí, řekla bych i snad většina trpících raději trpí,než by sáhli k sebevraždě. Myslím, že je to právě ten strach, ten nedostatek odvahy, který i já často přiznávám a omílám.
Zase se po dlouhé době , až najdu čas, na ty mnou zmiňované kurzy podívám. Jak se vyvíjejí. Nešla bych do nich,to ne, já jsem velmi kritická a tak u mne máloco projde. A ještě eventuálně navíc vyhodit větší peníze, to bych měřila dvakrát.

"Je mnoho cest, jak umřít. Nejhorší z nich je pokračovat v přežívání."

Dobé ráno, Pampeliško....Promiň, že jsemto tak šmahem setřela, asi máš pravdu, nic o tom nevím, a jistě to někomu pomoct může. Mně dost vadí jen když někdo chce vydělávat na cizím neštěstí, proto možná jen zmínka o vysoké ceně kurzu vyvolala moji takovou příkrou reakci. Ve skutečnosti si myslím, že cokoliv by člověku pomohlo, není škoda peněz investovat do sebe.

Kdybys věděla, kolik já jsem investovala, dřív za svoje "uzdravení", a jakými cestami jsem šla-sice uznávaní alternativní lékaři a léčitelé, ale výsledek? Celkem nula, krom cenné zkušenosti. Ale nelituji, potřebovala jsem si tím projít.

Smrt je pro mě příjemná představa, s tím odumíráním zaživa mám ale stále problém.

Na takový kurz bych určitě...Dobé ráno, Pampeliško. Víš, ten kurz není o tom, jak nejlépe zemřít, ale o tom, jak se zbavit strachu ze smrti (tedy např. toho, co jsem citovala těmi verši). I já bych to s úsměškem přehlédla jako zase nějakou další kravinu. Ale dozvěděla jsem se o nich z Reflexu, kde bez jakéhokoli lobbování v delším článku jeden významný český podnikatel (středního věku) se rozepsal o tom, že jednu dobu začal mít fobii ze smrti
a potom na doporučení absolvoval tyto kurzy a naprosto se jeho myšlení změnilo.
Nejsou to kurzy obvyklé a jsou pořádané
jenom jednou za čas a autoři nejsou Češi.
Jinak, ano, stárnu a hledám smíření se smrtí, i s tou "předčasnou", o které i toto téma tak trochu je.

Ahoj, Pampeliško.
Bohužel...Na takový kurz bych určitě nešla. Jak by někdo jiný než já mohl vědět lépe, jak je pro mě nejlepší umřít?
Strach je dobrej byznys. Dá se na tom hodně vydělat, když na to máš žaludek. Nejen kurzy, ale i očkování, zázračné pilule, apod. jsou založeny na lidském strachu ze smrti.
Zaujalo mě, že ses o takové kurzy zajímala. Asi tě to hodně trápí, co?
A Jill, jak to máš se stárnutím? S tím smířená jsi? Nebo to ještě u tebe není aktuální téma...

Ahoj, Jill
zvláštní...Ahoj, Pampeliško.
Bohužel nevím kdo je autorem toho, co jsem ocitovala a s čím se ztotožňuji.
Chtěla jsem se otázat, zda jsi někdy slyšela o přednáškách ("kurzu")s názvem "Umění zemřít"?
Pamatuji, že jeden český úspěšný podnikatel ho absolvoval a napsal, že je od té doby připraven zemřít bez bázně kdykoli apod.
Když jsem po tom kdysi zapátrala na Netu, zdály se mi ty kurzy nejen velice drahé, ale i tak nějak podivné...

Ahoj, Jill
zvláštní... Jednou se nad tím, co teď cítíš jen usměješ.
Jsi ve velice přecitlivělém věku, neber to vážně, přátelství jsou stejně pomíjivá. Rodiče jsou důležití a buď rád, že tě mají rádi. Proboha, neber všechno opravdu tak vážně, mávni nad tím rukou.
Většina z nás byla v mládí zamindrákovaná
a až dospěješ, mindráků se zbavíš.
Studuj, čti, sportuj, kašli na to, kolik máš kamarádů, oni se když na to nebudeš tak myslet, jednou objeví. Neupínej se k tomu. .

Mám problém, už nevím co...nevím jak to rodiče mysleli ale uvaž že to možná nevykecali,možná to řekli všem z podvědomého strachu aby kdybys měl problém o tom věděli i ostatní a dali na tebe pozor,možná to udělali protože tě mají rádi.
Já jsem si prožila moc zklamání,přesto je na světě plno věcí pro které stojí za to žít,tak to chodí,nemysli plno lidí které potkáš a smějí se může mít stejné pocity když jsou o samotě.Proč nemáš kamarády,hele já taky nikdy neměla jich tucet ale jeden dva se vždy najdou,baví tě něco?sport nebo něco?musíš se porozhlédnout jinde než ve škole apod když tam žádný není,nestyďet se,vždy je někdo o kom možná ještě nevíš ale kdo je na tom jako ty a byl by šťastný kdyby s tebou mohl kamarádit.Kolik ti je? neboj to bude skutečně dobrý musíš si trochu věřit :-)

Mám problém, už nevím co dál, jsem na sš a nemám žádné kamarády, ale opravdu žádné připadám si tak sám. S rodiči se pomalu ani nepozdravím, nemám na nic náladu, vůbec se s nimi nechci bavit. Nemám žádný koníček. Řekl jsem rodičům asi před půl rokem o tom problému a ty To se spraví uvidíš mi Ti pomůžem a místo toho to vykecali babičce dědovi prostě všem příbuzným co to jen šlo a připadali si důležitě, a přišlo mi, že si z toho dělají legraci.
Citím se jako kdyby mě něco dusilo nebo já nevím vůbec jak to popsat, je to strašně složité. Prostě jako, kdyby byli něco kolem mě a drželo mě a já z toho sevření chci ven, ale prostě to nejde.
Já nechci být dospělí mám z toho takový strach ani nevím proč. Asi se nikdy nedokážu odstěhovat od rodičů , protože je mám hrozně rád, ale to co mi udělali tak to se mi hodně nelíbilo a nelíbí. Pořád brečím už skoro rok. Já už nevím co dál. Z tohohle už se asi nikdy nevyhrabu, budu mít prášky a už nikdy nebudu normální. Chtěl bych si dojít k psychologovi nebo se někoho zeptat osobně na nějaké rady, někomu to říct, ale k psychologovi mě nikdo neveme a když nikoho nemám, tak to bude asi taky těžké si s někým popovídat. No nic tak kdyby vás něco napadlo byl bych za to moc vděčný. Můžete psát na mail [email protected]

Už nemáme důvod umírat....Jirko, máš krásné jméno - prvosenka.
:-)
Moc politiku nesleduji, jen co se ke mě dostane, ale kvůli nim bych si život fakt nebrala.

Už nemáme důvod umírat. Nečasova vláda mafiánů odchází. Takže máme důvod ještě žít.

Pampeliško, to píšeš se...Ahoj, Jill
zvláštní básnička, co tu cituješ. Kdo je autor?

Dokážu pochopit, že to tak vnímá, ten pud života je hodně silný.
Přesto to, co mi zabránilo zabít se, nebyl strach ze smrti jako takové. Byl to strach odejít. Strach opustit to tady, svévolně. Strach z bolesti. Pud. Lano, kterému jsem vůbec nerozuměla, ale které mě tu pevně drží.
Mám strach možná z toho přechodu, odcházení, odumírání, bezmocnosti, bezmoci...ne ze smrti samotné. Já nevím, co tam bude, ale moc mě to tam instinktivně táhne.

Přesto ve svém životě na první pohled nyní jakoby dělám vše jako bych tu chtěla být. Pracuji, tvořím, studuji, učím se. Ale nedělám to ani tak pro výsledek, jako spíše pro ten proces samotný.

Co ty, jak je?

Pesimisto,
Taky si...Pampeliško, to píšeš se vší vážností?
Myslím, tu cestu domů...
Strach tedy necítíš?
Já se ztotožňuji s tím, co jsem tu myslím už jednou citovala:
"Když mám jít do tmy
a nevím kam
a víru vědění mi vzalo
a strašně sám
opouštím přeludy jsoucna
umřít se bojím..."

Pompeliško, nejsem si jist,...Pesimisto,
Taky si nemyslím, že to je jediná cesta, jak se dostat z utrpení.
Taky zrovna ani netrpím. Přesto bych tam už ráda byla. Jsem si vědoma, že má ještě smysl, že tu jsem, beru to jako nutnost, ve které zažívám i krásné okamžiky. Ale vzásadě se těším "domů". Opravdu to vnímám jako návrat domů. A pokud je to jen další cesta, tak není třeba se jí bát.