Uvíznutí v čase
i čas dalších okolností plynou a člověk by měl odpovídat na nové nároky a výzvy.
Toto uvíznutí má ale za následek bytnění a rozrůstání traumatické události v neodkloněných a často obtížně odklonitelných představách v prostoru minulosti, tak významné proměny vztahovosti, postojů a hodnot.
Nedávno jsem měl v péči pacienta, který se již několik roků u různých psychiatrů a psychoterapeutů léčil s fobiemi. K nim se přidávaly opakující se stavy vyčerpanosti a deprese. Pacient prakticky nezabíral na žádný druh léčby. Byla vystřídána psychofarmaka, prošel skupinovou psychoterapií, analytickou individuální léčbou, kognitivně behaviorálním procesem, na tělo zaměřenou terapií, a to vše u nejlepších odborníků. Výsledek byl prakticky zanedbatelný, spíše se zdálo, že v průběhu času u něho dochází k postupné chronifikaci potíží.
Pacient neustále setrvával u svých dětských představ a očekávání, návyků a celého komplexního životního stylu. Jeho sny byly přeplněny katastrofickými náměty, jejich náměty i místa byly jen variacemi na jedno téma, totiž domova. V něm vystupovala především matka, která svého syna ponechávala s železnou pravidelností na holičkách.
Ani léky, ani dosavadní psychoterapie ve věci nezjednaly žádnou nápravu. Jediné, co se jevilo jako možná cesta z bludného kruhu ven, bylo jeho přerušení. Ale jak? Při srovnávání jednotlivých snů jsme zjistili, že pacient se v ohrožení pravidelně utíkal k matce, u které hledal pomoc. Ale ta mu ji, v podobě jakou náš pacient potřeboval, nikdy neposkytla. Napadlo nás, že kdybychom jej vystavili podobné situaci a matka by zareagovala jinak, že by mohlo dojít ke změně scénáře.
Proto jsme domluvili setkání, od něhož jsme si slibovali eventuální východisko z patové situace. Matku jsme požádali, aby za žádných okolností nereagovala na synovy výčitky a kritiku odmítavě, ani aby synovi jeho zlost a výčitku neopětovala, nic nevysvětlovala, ale pokojně jej vyslechla, zeptala se, co pro něho může udělat v současnosti. A aby tuto nabídku opakovala stále dokola, trpělivě a ochotně.
Pacient matce samozřejmě vyčetl vše zlé, co jej v životě potkalo, jak ho nechala po škole, nepomohla mu, když byl vystaven šikaně kluků z ulice, že mu stále jen přikazovala atd. Matka, které jsme poskytli naše ujištění, že tato cesta je nadějná, úkol přijala a také jej splnila. Přijímala jeho kritiku a výčitky, ale stále obracela jeho pozornost do přítomnosti. Ptala se jej znovu a znovu, co pro něj může udělat nyní. Nakonec jí řekl, že by od ní chtěl, aby mu nahradila jeho zkažené dětství, aby ho mohl prožít znovu a jinak.
Matka odpověděla jediným způsobem, který byl v dané situaci nosný. Řekla mu, že by to pro něho s dnešním porozuměním a v dnešní situaci ráda udělala, ale že mu dětství navrátit nemůže, avšak to, co by potřeboval a co by mohlo být v jejích silách v současnosti, pro něj ráda udělá. Je přece její syn, kterého má ráda.
Tento krok se ukázal být zlomový a znamenal začátek postupné změny v jeho časové životní orientaci. Mladý muž začal současnost vnímat mnohem přítomněji a minulostní ladění i prodlévání v ní nechával postupně uplynout dozadu. Tím se mu konečně otevřela současnost a cesta z nemoci ven. Pacient se postupně přeladil i emočně. Z mrzutého, zapšklého a křivdou naplněného člověka se postupně stával vtipný a otevřený člověk. Než se tak stalo, trvalo to ještě dlouhou dobu.
?Lidem, kteří ulpěli v některém z časových modů, zpravidla (ale nejen) v minulosti, již nezbývá dosti "času" na současnost ani na výhledy do budoucnosti. A tak se spolu s defektním časováním vytváří psychická porucha, psychopatologický defekt. Způsob účasti na vzpomínce určuje, zda a jak minulost přetrvává v současném prožívání jakožto ("subjektivní") minulost.
Zdroj:ukázka z "Jiří Růžička -Vzpomínka, halucinace a časové prožívání v psychoterapeutické reflexi" časopis Konfrontace
Komentáře
PS: je mi 35 let
3.Seberespekt.
4.Sebeúcta.
5.Chtít procitnout.Vnitřně chtít a milovat život.(relaxační koupele co rozproudí krev,hudba,procházky v přírodě 3 hodinnové)
6.Modlit se k sobě k bohu atd.Velká síla modlidby je účinná.
7.Lehnou si na trávu, na zem - Uzemění.
Bohužel při léčení traumatu kecy terapeuta a prášky moc nezabírají.Takže hurá do života a nenechte se zmást kecama terapeutů,vše se děje přirozeně samo a nikoho kromě sebe na to nepotřebujete!!
- Odpovědět
Pošli odkaz