PEKARNA U ZLATE MAMY

Nicmene pravdive.Take...Jiří nemládne nikdo,to jen mladí si myslí,že budou stále mladí.
Nebyli jsme jiní.

Nicmene pravdive.Take nemladnu,nebojte se... :-)

to trapné

Ano;ale v mladi byvala krasnejsi... ;-)

Babička je krásná?

Jednoho dne seděla s ženichem podvečer v sadě. Povídali si o budoucím hospodaření spolu a o svatbě. Tu se náhle Viktorka zamlčela, oči měla upřené na křoví před sebou a ruka se jí třásla. "Co je ti?" ptal se jí ženich podiven.

"Podívej se mezi ty ratolesti naproti, nevidíš tam nic?" šeptala Viktorka.

Ženich se podíval řka: "Já nevidím nic, a cos ty tam viděla?"

"Mně se zdálo, že se na nás černý voják díval," šeptala nevěsta ještě tišeji.

"Nu počkej, tomu uděláme konec," vykřikl Toník; vyskočil a všecko prohledal - ale darmo, nikoho neviděl. "Já mu to přece nedaruju, jestli se bude pořád na tebe koukat ještě ted, zasolím lu notně! zlobil se Toník.

"Nezačínej s ním žádné hádky, Antoníne, za to tě prosím, to víš, voják je voják. Sám otec byl na Červené Hůře a byl by i něco za to dal, kdyby ho tamější důstojník z naší vsi byl dal, ale on řekl, to že nemůže udělat, i kdyby chtěl, a že prý to není žádné provinění, když se dívá muž na děvče. Otec tam slyšel mezi vojáky, že prý je ten voják z velmi bohatého rodu, že prý se dal sám mezi vojáky a že může jít pryč, kdy chce. To bys pěkně pochodil, s takovým si něco začít.Tak řekla Viktorka Toníkovi a on jí slílbil, že nechá vojáka být vojákem.

Na Viktorku ale přicházely od večera zase předešlé těžké chvíle, a jakkoli s důvěrou škapulíř k srdci tiskla, kdykoli nešťastné oči nablízku byly, ono nepřestalo přece jen nepokojně tlouci. Viktorka šla zase na radu ke kovářce. "Já nevím, to je snad už trest od pánaboha na mne uložený, že mi to nic plátno není, co jste mi dala. Já vás přece ve všem poslechla," naříkala si Viktorka.

"Nech jen, holka, nech, však já mu posvítím, a kdyby i sám ancikrist byl. Musím ale dříve od něho dvě věci mít. Než šije zaopatřím, chraň se ho, co můžeš. Modli se k andělu strážci a za ty duše v očistci, za které se nikdo nemodlí. Když některou vykoupíš, bude za tebe orodovat."

"Však to je to nejhorší, kmotra, že se nemohu už s pokojnou myslí pomodlit," plakalo děvče.

"Vidíš, vidíš, holka, proč jsi to tak dlouho nechala, až tě ta zlá moc přemohla. No, ale dá Pánbůh, že toho dábla přemůžem."

Viktorka sebrala všecku svoji sílu, modlila se vroucně, a když chtěly myšlenky jinam zabíhat, hned si myslila na umučení Páně, na Pannu Marii, aby jen zlá ta moc odstoupila. Chránila se jeden dva dni; třetí den ale vyšla i na nejzazší cíp otcova pole, na jetelinu; čeledínu přikázala, by záhy přijel za ní, že si s kosením popílí. Šla tam, jako srna si kráčejíc lehkým krokem, až se lidé zastavovali, dívajíce se za ní, jak pěkně jí to sluší. Tak šla tam, a domů přivezl ji čeledín na zelené jetelině, bledou, poraněnou. Měla nohu zavázanou tenkým bílým šátkem a museli ji snést z vozu a do stavení. "Rodičko svatohorská!" bědovala matka, "holka, co se ti stalo?"

"Zabodla jsem si do nohy trn, hluboko, přišlo mi od toho zle. Doneste mne do komory, já si lehnu!" prosila Viktorka.

Donesli ji na lože a otec běžel hned pro kovářku. Kovářka přiběhla jako na koni a s ní houf nezvaných kmoter, jak to už bývá. Jedna radila mateří líčko, druhá psoser, třetí zaříkat, čtvrtá kouřit, kovářka ale nedala se mejlit a přikládala na oteklou nohu bramborový škrob. Pak poslala všechny pryč, uvolujíc se, že bude sama Viktorku hlídat, a že bude co nevidět zase všecko v pořádku.

"Pověz mi pak, holka, jakto bylo, tys nějaká zlekaná? A kdopak médie zavázal ti nohu tím bělounkým, hebounkým šátkem? Já ho raději schovala, aby si ho ty trajdy nevšimly," pravila opatrná kovářka, ukládajícjí nohu na lůžku.

"Kam jste ho dala, kmotra?" ptala se kvapně Viktorka.

"Máš ho pod poduškou."

Viktorka sáhla pro šátek, prohlížela krvavé na něm skvrny, prohlížela vyšité jméno, jež neznala, a tvář její měnila se z bledá do červena.

"Holka, holka, ty se mi nelíbíš, co si mám o tobě myslit?"

"Myslete si, že mne pánbůh opustil, že jsem ztracena na věky věkův, že mi není pomoci."

"Snad má horkost a blábolí?" myslila si kmotra, sahajíc Viktorce na tváře, ale ty byly studené a ruce také byly studené, a jen oči děvčete hořely, obráceny jsouce na šátek, který před sebou oběma rukama držela.

"Slyšte, kmotra," začala tiše, "ale nikomu to nepovídejte, všechno vám povím. Ty dva dni jsem ho neviděla, však víte, koho myslím - ale dnes, dnes mi od rána v uších znělo: Jdi na jetelinu, jdi na jetelinu, jako by mi to někdo pošeptával. Já věděla, že je to nějaké pokušení, neboť on tam nejvíc bývá, blízko pole, sedává pod stromem na stráni, ale přece mi to nedalo pokoje, až jsem vzala loktuši a kosu. Na cestě přišlo mi na mysl, že jsem sama svým škůdcem, ale v uších jen vždy šeptalo: Jdi jen, jdi na jetelinu, kdoví jestli tam bude; proč by ses bála, přijde za tebou Tomeš. Tak mne to pohánělo až na pole. Koukla jsem k stromu, nikdo tam. No když tam není, to už je vyhráno, myslila jsem, vzala kosu a chtěla jsem žat. Tu mi napadlo, abych zkusila svoje štěstí, chtěla jsem nalézt čtverolistý jetel íček a přitom myslila jsem: Najdeš-li ho, budeš s Antonínem slastná! Hledám, hledám, div jsem na jetelině oči nenechala, ale nic jsem nenašla. Tu mi přišlo podívat se na stráň, a koho tam pod stromem vidím - vojáka! Rychle se obrátím pryč, ale v tom okamžení šlápla jsem na trní, co u cesty leželo, a nohu jsem si poranila. Nekřikla jsem, ale bolestí dělaly se mi před očima mžitky a já sklesla na zem. Jako ve snu viděla jsem, že mne bral někdo do náručí a odnášel, až mne pak silná bolest probudila. U potoka klečel voják, smáčel v něm bílý svůj šátek a vinul mi ho okolo nohy. Panebože, myslila jsem, co se bude s tebou dít, teď nemůžeš těm očím utéci. Nejlepší, když se nebudeš do nich dívat! Dost mne bolest trápila, hlava se mi až motala, ale ani jsem nešpetla, oči neotevřela. Kladl mi svou ruku na čelo, bral mne za ruku; mne mráz pocházelale mlčela jsem. Pak mne pustil a začal mně kropit vodu do obličeje, zdvihal mi hlavu; co jsem měla dělat, musela jsem přece oči otevřít. -Ach, má milá kmotra, ty jeho očina mne zasvitly jako to boží slunko; já musela svoje oči zakrýt! Ale což to bylo všecko plátno, když začal na mne mluviti Och, vy jste měla pravdu, milá kmotra, že učaruje i hlasem; mně zaznívá ustavičně v uších jeho hlas, jeho slova, když mi povídal, že mne miluje, že jsem jeho blaho, jeho nebe!"

"Jaká to hříšná slova, to je vidět dábelské l íčky, kterémupak člověku by takové řeči napadly!

Nešťastná holka, cos to myslila, žes mu uvěřila," bědovala kmotra.

"Bože, jakpak neuvěřit, když vám řekne, že vás miluje!"

"Leda povídali, copak je do toho, samé balamutění. Chce tě o rozum připravit."

"Já mu to také řekla, ale on se mi Bohem a duší dokládal, že mě miloval hned od prvního uvidění se a že se jen proto vyhýbal se mnou mluvit a říci mi to, protože nechtěl připoutat mne k nešťastnému svému osudu, který ho všude pronásleduje, který mu nedovolí štěstí jakého požívat. Och, já nevím již ani, co mi všecko povídal, bylo to až k pláči. Já mu všecko věřila, řekla jsem mu, že jsem se ho bála, že jsem ze samého strachu se nevěstou stala; řekla jsem mu, že nosím na srdci škapulíř, a když ho žádal, dala jsem mu jej," řekla Viktorka.

"I ty můj spasiteli," bědovala kovářka, "ona mu dá svěcený škapulíř, ona mu dá věc na těle svém zahřátou! Už jsi v jeho moci, už ti ani pánbůh z jeho drápů nepomůže, už ti učaroval dočista!"

"On řekl, to kouzlo že je láska a jinému abych nevěřila," ozvala se zase Viktorka.

"Ano, ano, povídali - láska; já bych mu pověděla, co je láska; ale už je všecko darmo, co jsi to jen udělala; vždyť je to morous, a on ti bude nyní krev z těla sát, až ti všecku vysaje, zadáví tě a duše tvoje nebude mít ani po smrti pokoje. A jak jsi mohla být šťastna!"

Viktorka se kmotřiných slov zděsila, za chvíli ale povídala: "Už je darmo; já za ním půjdu, a kdyby mne i do pekla vedl. Už je darmo. Přikryjte mne; mrazí mne!" řekla po krátkém pomlčení.

Kmotra naházela na ni peřin, kdejaká, a Viktorce vždy zima bylo a slovíčka již více nemluvila.

Kovářka měla Viktorku opravdu ráda, a byť se i na ni rozhněvala, že dala škapulíř z rukou, přece ji osud děvčete, jež za ztracené měla, velice rmoutil. O všem tom, co jí Viktorka pověděla, nesvěřila se nikomu.

Viktorka ležela od toho dne jako zabitá. Nemluvila, ledajako ve snu nesrozumitelná slova, nežádala si ničeho, nevšímala si nikoho. Kovářka se od ní nehnula a všechno umění svoje vynaložila na to, aby děvčeti pomohla. Ale nic nebylo plátno a rodiče každým dnem byli smutnější a ženich odcházel každým dnem tesklivější. Kovářka kroutila hlavou a myslila si: "Tohle není samo sebou; jakpak by to bylo, aby jí žádný z těch prostředků nepomohl, co už kolika jiným pomohlo. Ale ten voják jí udělal, a to je to!"- Takové byly myšlenky její dnem i nocí, a když jednou v noci náhodou vykoukla z okénka u komory a viděla v sadu u stromu stát zahaleného muže, jehož oči k ní obrácené svítily jako žžavé uhly - ona se alespoň na to dušovala -, byla jista, že domnění její pravdivé.

Měla tedy velikou radost, když jednoho dne Mikeš zprávu tu domů přinesl, že dostali myslivci rozkaz k odchodu. "Pro mne si tu mohli zůstat všickni, ten jeden ale že odejde, jsem radši, než kdyby mi někdo stovku vysázel. Toho nám tu byl čert dlužen. Mně se všecko zdá, co u nás je, že Viktorka není, jako bývala, a že jí snad přece udělal!" řekl otec a matka i kovářka mu přisvědčily. Kovářka ale doufala, že se po odstranění té dabelske moci všecko k dobrému konci obrátí.

Vojáci odešli. Tu samou noc bylo Viktorce tak zle, že kovářka pro kněze poslat chtěl

"Viktorka je sedlákova dcera ze Žernova. Rodiče její jsou už dávno pochováni, bratra sestra žijou podnes. Před patnácti lety byla Viktorka děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovně. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si byl lepší ženy přát. Takové děvče, a když má ještě podíl na statku k očekávání, nezůstanr pod pokličkou, to se samo sebou rozumí. Také o Viktorce šla pověst po celem okolí a námluvníci podávali si dvéře. Tatíkovi a matce by se mnohý byl líbil, nejeden byl hospodář zámožný, a dcera by byla přišla, jak se říká, do plného, ale ona tomu nechtěla rozumět; jen ten měl u ní dobré oko, kdo nejpěkněji tancoval, a to jen při muzice.

Někdy to přece vrtalo tátovi mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabylo odbývá, spustil na ni zhurta, aby se pro jednoho rozhodla, sice že jí sám ženicha vybere a přinutí, aby si ho vzala. Děvče ale pustilo se do pláče, prosila, aby ji z domu nevyháněli, že nemá zmeškáno, že jí teprv dvacet let, že neužila světa a bůh že ví, komu se dostane a jak povede. Tatík měl děvče velmi rád, a když slyšel takovou lamentaci, bylo mu jí líto, a vida její krásnou tvářičku, myslil si: "Na tebe je dost času, ty ženichů ještě dost najdeš." Lidé si to ale všecko jinak vykládali; povídali si, že je Viktorka hrdá, že čeká, až pro ni přijedou v kočáře, prorokovali, že pýcha předchází pád, kdo dlouho vybírá, že přebere, a podobné pranostiky. Toho času leželi ve vsi myslivci; jeden z nich začal chodit za Viktorkou. Šla-li do kostela, šel za ní, v kostele stál zajisté nedaleko ní, a místo co měl koukat na oltář, koukal na ni. Šla-li na trávu, zajisté se vyskytnul nablízku, zkrátka ať šla kam šla, všude ji následoval jako stín. Lidé si povídali o něm, že nemá dobrý rozum, a Viktorka když vešla mezi kamarádky a stala se zmínka o něm, říkala: "Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem."

Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty na nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali řkouce: "Můj bože, kdopak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát." Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlédl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě ve vesnici i zastonalo, už říkaly, že je uřknul černý myslivec. Konečně uvykli lidé na tu pošmournou tvář a mezi děvčaty ozývaly se i hlasy, že by nebyla ošklivá, kdyby přívětivější byla. Všeobecné jejich mínění ale bylo to:,Co s takovým podivínem. Bůhvíkdo a odkud je; snad ani to není člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: pánbůh s námi a zlý pryč! Vždyť netančí, nemluví, nezpívá; nechme ho!" l nechaly ho. Ale což to bylo všecko plátno! Jim bylo lehko říci: nechme ho, když za nimi nechodil; ale Viktorka s ním měla peklo.

Už ji mrzelo vycházet, kam právě nemusela, jen aby na chvíli těch očí se zprostila, které ji všady pronásledovaly. Už ji přestala muzika těšit, protože vždy z některého kouta v sednici pošmurný obličej na ni se díval; už nechodila tak ráda na přástvy, neboť věděla: jistě, jestli nesedí ve světnici, že stojí venku u okna černý myslivec, a děvčeti vázl hlas v hrdle a nit se ji trhala. Trápilo ji to. Každý pozoroval změnu na ní, ale nikdo si nepomyslil, že by myslivec snad tím vinen byl; považovaliť ho za blázna a myslilo se, že ho nechává Viktorka za sebou chodit, protože si právě jiné pomoci neví. Jednou ale povídala Viktorka kamarádkám: "To mi věřte, děvčata, kdyby teď právě ženich pro mne přišel, ať by si byl chudý nebo bohatý, pěkný nebo ošklivý, hned bych si ho vzala, jen kdyby byl přespolní."

"Co ti to vlezlo do hlavy? Máš snad doma zlou vůli, že ses tak zbrkla a že by se ti už ani u nás nelíbilo?" ozvaly se děvčata.

"Nemyslete si to o mně. Ale já tu nemohu vydržet, dokud tu bude ten černý voják.

Vy si to nemůžete ani pomyslit, jak mne ten člověk dotěravý trápí a zlobí. Už se ani s pokojem vyspat ani pomodlit nemohu, všude mne ty oči pronásledujou," žalovala s pláčem Viktorka děvčatům.

"Ale božínku, pročpak mu to nezakážeš, ať za tebou nechodí? Proč mu neřekneš, že ho nemůžeš vystát, že je ti sůl v očích?" radily jí holky.

"Copak jsem to neudělala? S ním jsem nemluvila; jakpak naň promluvit, když jde za mnou jako stín. Ale vzkázala jsem mu to po jeho kamarádu."

"No, a neposlechl?" ptaly se děvčata.

"Baže ne; povídal tomu jistému, že mu nemá nikdo co poroučet, že on si může chodit, kam chce a ke komu chce. Ostatně že mně ještě neřekl, jestli mě má rád, abych mu tedy nevzkazovala, že ho nechci!"

"Považme nezdvořáka," durdily se holky; "copak si o sobě myslí? Měly bychom se mu pomstít za to."

"Jen si s takovým nic nezačínejte, mohl bývám udělat," mínily povážnější.

"Láryfáry, co nám může udělat. K tomu by musel mít něco, co jsme na těle nosily, a to žádná z nás nedá, a od něho také ničeho nepřijmem, jaképak tedy strachy?

Jen ty se, Viktorko, nic neboj, však my budem s tebou chodit a jednou toho čerta přece vyplatíme," křičely smělejší z děvčat. Ale Viktorka bázlivě kolem sebe se ohlížela a nepotěšena jejich domluvou vzdychla si:,Kdyby mi jen Pánbůh z toho kříže pomohl."

To, co Viktorka dčvčatům svěřila, nezůstalo tajemstvím, rozneslo se dost brzy, až přes pole do sousední vsi ve dvoře Viktorčina otce. Mluvilo se o tom a onom, sem a tam, až vylezl s barvou ven, že by totiž soused syna svého rád oženil a ten syn že by rád Viktorku, že ho poprosili za starosvata, aby jim vyjednal, zdali by směli přijít námluvy držet nebo ne.

"Sečkejte chvilku, já se zeptám Viktory; ona ať vám řekne. Co se mne týče, já znám Šímu i syna jeho Tondu a nemám nic proti tomu; mají pořádnou živnost," řekl starý námluvčímu a šel zavolat dceru do komory, aby se s ní poradil. Jak to Viktorka slyšela, beze všeho rozmyšlování řekla: "Ať přijdou!" Otci se to zdálo divné, že se tak najednou rozhodla, ptal se jí, jestli Toníka zná, aby je darmo neondala; ale Viktorka zůstala při svém slovu a řekla ještě otci, že ona Toníka Šímovic dobře zná, že je hodný hoch.

"Já mám radost z toho," řekl otec, .ostatně jak sis udělala, tak máš. Spánembohem tedy, ať přijdou." Když otec šel, by starosvata odbyl, přišla matka k Viktorce do komory, dělala jí křížek a přála štěstí.

"Co mne přitom nejvíc těší, že nepřijdeš ke tchyni ani k švakrové, že budeš sama hospodyně," dodala.

"I mamičko, já bych si ho vzala, kdyby měl dvě tchyně," odpověděla Viktorka.

"Inu to je tím lépe, když se máte tak rádi."

"I to ne, mamičko, já bych i jinému hodnému hochu byla slovo dala."

"Prosím tě, co to mluvíš, vždyť se jich dost hlásilo a žádného jsi nechtěla."

"Tenkráte nechodil za mnou ještě ten voják s těma zlýma očima," šeptala Viktorka.

"Tyť nemáš všech pět pohromadě; co to mluvíš o vojáku, co je ti do něho, ať si chodí kde chce, nech ho, ten tě přece nevyžene z domu?"

"Ba mamičko, ten, jen ten, já se trápím, soužím, nemám nikde stání ani pokoje," zaplakalo děvče.

"A proč jsi mi to už dávno neřekla, byla bych s tebou šla ke kmotře kovářce, ta umí od takových věcí pomáhat. Jen to nech, zítra k ní dojdem," potěšila matka dceru.

Druhý den šla matka s dcerou k staré kovářce. Ona zná prý mnoho věcí, co jiní lidé neznají. Když se někomu něco ztratí, když krávy nedojí, když kdo koho uhrane, ode všeho pomáhá kovářka, ona umí všecko uhádnout. Viktorka důvěrně všecko kovářce pověděla, jak a co jí je, zkoumala na ní kovářka.

"A tys nikdy s ním nemluvila, ani jediného slovíčka?"

"Ani slovíčka."

"Nedal ti také, anebo neposlal po vojácích ničeho k jídlu, jablko nebo marcipán?"

"Nic, kmotra, nic; ti ostatní vojáci ani s ním nedrží, on prý je tuze pyšný a jakživ je takový samotář. Povídali to u nás."

"To je už ten pravý morous," tvrdila s jistotou kovářka; "ale ty se nic neboj, Viktorko, však já ti pomohu, prozatím není ještě zle. Přinesu ti zítra něco a to budeš nosit ustavičně při sobě. Ráno když vyjdeš z komory, nikdy se nezapomeň pokropit svěcenou vodou a řekni: pánbůh se mnou a zlý pryč. Když jdeš polem, nikdy se nedívej ani za sebe, ani kolem sebe, a kdyby i voják k tobě promluvil, nic nedbej, a kdyby mluvil jako anděl. On dovede i hlasem učarovat; raději si hned uši zacpi. Pamatuj si to. Nebude-li ti za několik dní lépe, musíme se pokusit o něco jiného, jen ty ke mně zase přijď."

Viktorka odešla s radostnější myslí a doufala, že jí bude zase dobře a lehko, jako jí bývalo kdy jindy. Druhý den přinesla jí kovářka cosi v červeném klocu zašitého a zavěsila to sama děvčetina krk, přikazujíc, aby to od sebe nedávala, aniž komu ukazovala. Navečer, když žala trávu, zhlídla sice, že tam nedaleko u stromu kdosi stojí, cítila, že se jí krev do tváří hrne, ale vzmužila se, ani jednou neohlédla se kolem sebe, a hotova jsouc s prací, chvátala domů, jak by za ní hořelo. Třetí den byla neděle. Matka pekla koláče, tatík šel pozvat pana kmotra a několik starých sousedů na odpoledne, a po vesnici sestrkovali hlavy, povídajíce si: "U Mikšů budou držet námluvy!"

Odpoledne přišli do dvora tři muži ve svátečních kabátech, dva měli rozmarýnu na rukávech. Hospodář přivítal je na prahu a čeládka stojíc na zápraží přála: "Dej vám pánbůh mnoho štěstí!"

"Dejž to pánbůh!" odpověděl tlampač za

je opravdu veliká ubohostNení to ubohost, lepší než ta svině co jim to tu zničila!

Nešly daleko a octnuly se...je opravdu veliká ubohost

Nešly daleko a octnuly se mezi listnatým stromovím, skrze něž viděly již bílý dvorec a myslivnu před sebou. Před stavením bylo prostranství zelené, ohrazené, posázené lípami a kaštany, pod nimiž bylo několik laviček a stolků v zemi upevněných. Po trávě procházeli pávi, o nichž babička říkala, že mají andělské peří, dábelský křik a zlodějský krok, hejno kropenatých, krhavých perlin a bílí králíci seděli v trávě, stříhali ušima, na každý hluk bojácně se rozprchnuvše. Pěkná srna s červeným obojkem ležela na zápraží a několik psů toulalo se po dvoře. Sotvaže na ně děti křikly, radostně zaštěkli, přiskákali k dětem, začali do kruhu běhat a div je samou radostí na zem nepovalili. Také srna na zavolání Adelčino přišla a svým modrým okem tak mile na děvčátko hleděla, jako by chtěla říci: "Ach, tys to, co mně dobrá sousta nosíš, vítám tě!"Adelka jí to musela na očích vidět, protože honem do kapsičky sáhla a kousek žemle srně podala, kterou tato vzala, běžíc pak děvčátkem.

"Co vás všickni všudy berou, vy roto!" volal odkudsi hlas a za chvíli vyšel z komory myslivec v lehkém zeleném kabátu, domácí čepičku na hlavě. "I toť jsou milí hosté," zvolal vida babičku; "vítáme -jen dál. Hektore, Diano, Amino, půjdete! Vždyť není svého slova slyšet," obořil se na psy. Babička vešla do stavení, nad jehož vchodem byly veliké jelení parohy. V síni viselo několik pušek, ale hodně vysoko, aby jich dítě dosáhnout nemohlo. Babička se velmi bála pušky, i kdyžZ nabita nebyla, a když se jí pan myslivec smál, říkala: "Kdož může vědět, co se mu stane, čert nespí!"

"Pravda," říkal myslivec, "když pánbůh dopustí, i motyka spustí."

Babička odpustila panu myslivci, když ji začasté poškádlil, jen když nebral v její přítomnosti jméno boží nadarmo a když neklel; to babička nemohla slyšet, hned si uši zacpala řkouc: "No, nač je to potřeba, ta nevymáchaná huba - aby člověk po vás vykropil." Pan myslivec měl babičku rád, a proto se před ní měl na pozoru, aby nezavadil o čerta, který, jak on říkal, maně se mu do řeči plete."A kde máte paní kmotru?" ptala se babička, když vešli do světnice a nikoho tam nebylo.

"Jen se posaďte, hned ji zavolám; to víte, ona vždy jen jako kvočna mezi kuřaty se batolí," řekl myslivec, jda zavolat ženu.

Chlapci se postavili u skříně, v níž se leskly pušky a lovecké nože, a děvčata hrály se srnou, která s nimi do pokoje vběhla; babička ale přehlídnouc jedním pohledem celý ten přívětivý, čistě uspořádaný pokoj, povídala si. "To je pravda, ať sem přijde člověk ve svátek nebo v pátek, vždy je všecko jako sklo," a když jí padla do oka příze, která svázána a znamením opatřena u kamen na lavici ležela, přikročila blíže a prohlížela předivo.

Vtom se otevřely dvéře a do nich vkročila paní ještě dost mladá, v čistém domácím obleku, bílý čepeček na hlavě; na ruce nesla malé rusovlasé děvčátko. Srdečně babičku i děti vítala a na její jasné, přívětivé tváři bylo vidět, že má vskutku radost. "Byla jsem polívat plátno. Mám radost, letos bude bělounké jako labuť," pravila myslivcova, omlouvajíc se ze své nepřítomnosti.

"To je vidět pilnost," řekla babička, "kus na bělidle, a tu se už zase chystá tkalcovi.

Tuhleto bude pláténko jak pergamen. Jen aby vám je dobře udělal a neošidil vás. Jste spokojena se svým tkalcem?",,1 to víte, milá babičko, on každý ošidí," pravila myslivcova.

"I vy ženské, rád bych věděl, jak by vás tkadlec ošidil, vždyť to máte všecko vypočteno," smál se myslivec. "A přece si sedněte a nestůjte!" pobízel babičku, které se nechtělo od příze.

"I vždyť je dost času," pravila babička, berouc za ruku malou Aninku, kterou byla paní myslivcova k lavici postavila, by nepadla, neboť začínala teprv běhat. Jak paní domácí ode dveří odstoupila, objevili se za jejími zády dva opálení chlapci, jeden světlovlasý po matce, druhý černohlávek po otci. Byli se sice s matkou s celou chutí do dveří přihnali, ale když se pustila matka s babičkou do řeči, nevěděli honem jaká co dětem říci, začali se stydět a schovali se za máminy sukně. "Copak vy sojáci," začal otec, "je způsob vlézt za mámu, když máte hosty vítat? Hned podejte babičce ruku." Hoši ochotně postoupili k babičce, ruce jí podávajíce; babička jim do nich naložila jablek. "Tu máte a hřejte si, a podruhé se nestyďte; to se na hochy nesluší, držet se máminých faldů," napomínala babička a hoši sklopili oči a koukali na jablka.

"A teď alou ven," rozkázal táta; "ukažte dětem výra a hoďte mu sojku, co jsem dnes zastřelil; ukažte jim mladá štěňata a mladé bažanty. Ale ať mi mezi tou drůbeží nelítáte jako jestřábi, sice vás -" Tento dodatek děti již neslyšely, neboť sotvaže řekl otec: "Alou ven!", již se to hrnulo jedním valem ze dveří.

"To je hon!" smál se myslivec, ale bylo vidět, že mu ten hon není proti mysli.

"Děti jsou děti, mladá krev!" řekla babička.

"Jen kdyby ti chlapci tak diví nebyli. Ale věřte, babičko, že mi sedí strach celý den v zádech. To vám to jen po l íčkách leze, po stromech, kotrmelce dělá, kalhoty trhá až hrůza povídat. Děkuju Hospodinu za to dobré děvče, to je dobrá hodina," povídala paní myslivcova.

"Co chcete, paní kmotra, po matce dcera, po otci syn se poznává," prohodila babička. Paní domácí s usmáním podala dcerušku manželi, aby ji trochu pochoval; "jen co bych přinesla něco k snědku, hned tu budu," dodala.

"Dobrá žena," řekl myslivec, když vyšla ze dveří, "hřích jí ublížit, jen kdyby neměla ustavičně strach, že se ti kluci zabijou; co do hocha, když není v něm ohně?"

"Všeho moc škodí, pane kmotře, kdyby jim dal člověk celou vůli, ono by to po hlavách chodilo," povídala babička, ačkoliv se ne vždy dle těch slov zachovávala. Netrvalo dlouho a do dveří vešla hospodyně s plnýma rukama. Na dubovém stole octnul se bílý ubrousek, majolikové talíře, nože se střenkami ze srnčích parohů, octly se tam jahody, vaječníky, smetana, chléb, med, máslo i pivo.

Hospodyně vzala babičce vřeténko z rukou řkouc. "Teď nechtě prádla, babičko, a berte si. Ukrojte si chlebíček, namažte. Máslo je dnes tlučené, pivo je nekřtěné. Vaječníky nejsou tuze kalé, upekla jsem je dnes jen nazdařbůh, ale když přijde cos člověku znenadání, chutná to. Jahody vy nejíte, ale děti rády, když jim je polejů smetanou." Tak pobízí paní myslivcova a přitom krájela krajíc za krajícem, mazala máslem, kapala medem.

Babička náhle, jako by si na něco byla vzpomněla, plácla se do čela řkouc: "To je stará hlava nepamětlivá! Vidíte, ani mi ještě nenapadl povědít vám, že jsme mluvily v altánku s paní kněžnou."

"Není divu, vždyť pak ty děti člověka tím křikem zpitomí," řekla paní myslivcova, ale hned se ptal, co jim paní kněžna říkala.

"Nepovídejte, babičko, dokud se nevrátím," prosila myslivcova; "musím dříve děti spokojit, aby trochu poseděly."

Děti zrejdily zatím kde co a chlapci myslivcovi, Franěk a Bertík, všude v čele a všecko jim vykládali. Právě stály před domem na trávě a malá Amina prováděla před nimi svoje umění, skákajíc přes hůl a přinášejíc hozené jí věci v tlamě, když se zjevila nápřahu matka, volajíc je k svačině. Nedaly se dvakrát volat. "Sedněte hezky pod stromy, jezte a neumažte se příliš!" napomínala je, rozkládajíc jim jídlo na stolky. Děti sedly a okolo nich postavili se psi a čuměli jim do tváře.

Když přišla paní myslivcova zase do světnice, prosila babičku, aby povídala o kněžně, a babička pověděla vše slovo od slova, jaká kterak v altánku bylo.

"Vždycky to říkám, že má dobré srdce," ozvala se myslivcova. "Kdykoliv sem přijede, vždy se ptá, co dělají děti, a malou Anušku políbí na čelo. Kdo má děti rád, je dobrý člověk. Ale to služebnictvo ji roznáší, jako by kdovíjaká byla."

"Čiň čertu dobře, peklem se ti odslouží," ozvala se babička."Tak, tak, babičko," pravil myslivec, "pravdivé to přísloví. To je má řeč, nemuselil bychom si lepší paní přát, kdyby neměla těch drábů okolo sebe, ti ji štvou a lhou jí. A není ta čeládka k ničemu na světě, než-li Pánubohu den ukrádat. Když to tak všecko, babičko, na světě pozoruju, myslím si kolikrát: kdyby do vás tisíc - karlátek uhodilo!

Není-li to k zlosti, když si pomyslím, když takový halama, který nic neumí, k ničemu není, než aby za vozem stál jako dřevěný panák a v pokoji dřepět, že ten tolik má co já; že ten více platí než já, který musím v dešti, v blátě, v sněhu cachat po lesích, ve dne v noci s pytláky se hrdlit a za všecko tu stát a všecko obstarávat. Nemám nač naříkat, jsem spokojen, když mi ale přijde takový fouňa sem a vyhrnuje po mně nosem, tu bych mu, na moutě kuši - ale darmo se zlobit." A pan myslivec vzal sklenici a napil se na zlost.

"Ale jestlipak ta paní o všem ví, co se děje, a proč si nevezme někdo to srdce a neřekne jí, když se mu křivda stane?" zeptala se babička.

"I šlaka, kdožpak se rád spálí? Já s ní mnohdy mluvívám a mohl bych říci to, ale vždy si myslím: Fraňku, mlč, ať se to na tebe nesveze. A konečně ona by mi to nemusela věřit, zeptá se těch vyšších, a tu to máte, je po všem. Ti drží při sobě, to je nerozdílná ruka. Mluvil jsem s ní před několika dny, chodila po lese s tím cizím knížetem, co tu je. Potkali kdesi Viktorku a ptali se mne na ni; kněžna se jí lekla."

"A co jste jí řekl?" ptala se babička.

"Inu, co jsem měl říci; řekl jsem, že je bláznivá, ale že nikomu neubližuje."

"A co na to řekla?"

"Sedla do trávy, kníže sedl k jejím nohám a mně kázali, abych přis

2 Italove a 1 Italka
2 Francouzi a 1 Francouzka
2 Nemci a 1 Nemka
2 Rekove a 1 Rekyne
2 Anglicane a 1 Anglicanka
2 Bulhari a 1 Bulharka
2 Japonci a 1 Japonka
2 Americani a 1 Americanka
2 Australani a 1 Australanka
2 Novozelandani a 1 Novozelandanka
2 Irove a 1 Irka
Behem mesice se na tomto krasnem ostrove udaly nasledujici veci:
Jeden Ital zabil druheho aby dostal Italku
Oba Francouzi a Francouzka ziji stastne spolu a maji spoustu sexu.
Nemci si udelali presny tydenni plan pro stridani na Nemce.
Rekove spi spolu, Rekyne jim vari a uklizi.
Anglicane cekaji, az je nekdo predstavi Anglicance.
Bulhari se dlouze zadivali na nekonecny ocean, kratce pohledli na Bulharku a pak sli na ryby.
Americani probiraji vyhody a nevyhody sebevrazdy, zatimco Americanka neustale opakuje, ze jeji telo patri ji, hovori o prave podstate feminismu, jak muze udelat vsechno, co dokazi oni, jak potrebuje v zivote naplneni, o spravedlivem rozdeleni domacich praci, o tom, jak ji jeji posledni pritel respektoval a choval se k ni moc hezky a ze jeji vztah s matkou se zlepsuje. Koneckoncu, aspon ze dane jsou nizke a neprsi.
Japonci faxovali do Tokia a cekaji na instrukce.
Australani se do krve pobili o Australanku, zatimco ona pokukuje po vsech ostatnich chlapech, nebot Australani jsou pro ni prilis nudni.
Jeden Novozelandan neustale suka Novozelandanku, druhy hleda na ostrove ovce.
Irove rozdelili ostrov na Sever a Jih a zalozili palirnu. Nepamatuji si presne, co je to ten sex,protoze po prvnich par litrech kokosove whisky to neni prilis podstatne. Presto jsou spokojeni,protoze vi,ze Anglicani nemaji ani panaka a oni jim nic nedaji...

Jednou za čtrnáct dní neb tři neděle, když byl právě krásný den, říkala babička: "Dnes půjdeme na přástvu k myslivcům," děti těšily se od rána až do té chvíle, kde babička vzavši vřetánko na cestu se vydala. Za splavem vedla cesta pod příkrou strání k mostu, za mostem pak šlo se topolovým stromořadím ustavičně až do Rýznburku. Babička ale volila cestu pod stráněmi podél řeky až k pile. Nad pilou byl holý vrch, na němž rostla vysoká divizna, pro kterou Barunka ráda lezla. Za pilou se údolí víc a víc úžilo a řeka v těsnějším korytu bystřeji utíkala přes veliké kameny, které jí v cestě ležely. Vrchy porostlé byly jedlemi a smrčinami, které svým stínem skoro celou šíři údolí zatemňovaly. Tím údolím šly děti s babičkou, až došly pod zbořeniny hradu rýznburského, které z temného stromoví čněly, porostlé mechem.

Opodál hradu, nad starým sklepením, kterým se prý mohlo chodit tři míle cesty pod zemí, do něhož ale nikdo vstoupit nemohl pro vlhkost a zkažený vzduch, vystavěn byl altán s třemi vysokými špičatými okny. Vrchnost když na lovu byla, držívala tam druhé snídaní. K tomu altánku děti zaměřily, lezouce po příkrém vrchu nahoru jako kamzíci. Babička, chudák stará, sotva se vyškrábala; vpravo i vlevo stromků se chytala."No, vy jste mi daly, sotva že dechu popadám," povídala jsouc konečně nahoře.

Děti ale vzaly babičku za ruce, vedly do altánu, kde byl příjemný chlad a pěkná vyhlídka, a posadily ji na židlici. Na pravé straně altánu viděly děti na zbořeniny hradu; pod hradem točilo se do polokruhu údolíčko, jež zavíraly při dolním i horním konci vršky porostlé jedlemi. Na jednom z těchto vršků stál malý kostelíček. Šum vody a zpěv ptactva oživoval jedině panující vůkol tichost.

Jan vzpomněl si na silného Ctibora, ovčáka pána rýznburského; tam dole na louce to bylo, kde ho pán přistihl, jak nesl na ramenou celou i s kořeny vytrhnutou jedli, kterou byl v panském lese ukradl. Když se ho pán ptal, kde ji vzal, upřímně ze své viny se vyznal.pán mu to odpustil, ba ještě ho pozval na hrad, s dodáním, aby si vzal s sebou pytel, že mu dá tolik poživy, co unese. Ctibor byl neomalený, vzal ženě devítiloketní cíchu a šel do zámku, kde mu hrachu a uzených kýt do ní naložili. Pro jeho sílu a upřímnost rytíř si ho zamiloval, a když v Praze veliký turnaj od krále vypsán byl, vzal ho s sebou. Ctibor silou svojí zvítězil nad jedním německým rytířem, nad kterým nikdo zvítězit nemohl, a král udělal ho též rytířem.

Dětem se ta povídka velice líbila a od té doby, co jim starý ovčák ji povídal, měly hrad i louka větší pro ně zajímavosti.

"A jak se to tam jmenuje, co ten kostelíček je, babičko?" ptal se Vilím.

"To je na Boušíně. Dá-li nám pánbůh zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť," řekla babička.

"A co se tam stalo, babičko?" ptala se Adélka, která by byla babičku poslouchala od rána do večera.

"Zázrak se tam stal. Nevíte již, jak to jednou Vorša povídala?"

"Nevíme už nic. Povídejte vy nám to, pěkně vás prosíme," škemraly děti a babička nedala se dlouho prosit.

"Tedy sedněte hezky na lavici a nevyhýbejte se mi z okna, ať nepřepadnete dolů a nesrazíte vaz. Za tímto vrchem a těmi lesy jsou vesnice Turyň, Litoboř, Slatina, Mečov, Boušín; ty všechny před dávnými časy patřily jednomu rytíři, který se jmenoval Turynský a na Turyni v hradu svém bydlel. Pán ten měl paní a jedinou dcerušku, hezkou dívčičku, ale bohužel byla hluchá i nětná, čeho bylo rodičům veliký žal.

Jedenkráte procházela se po hradu ta holčička, a tu si usmyslila podívat se, co dělají ti malí beránkové v boušínském dvorci a jak as vyrostli od té doby, co je neviděla. Musím vám říci, že tenkráte ještě ten kostelíček tu nebyl, ani vesnice, jen dvorec tu byl, v němžčeled bydlelaTurynského pána a kde se chovala jeho stáda. Kolem dokola byl samý les a v lese mnoho divoké zvěře. Dceruška Turynská byla kolikráte ve dvorci, ale to jela vždy s otcem; myslila bláhová, že když se tam rozběhne, také hned tam bude. Šla tedy, šla, kam ji oči vedly; myslela, cesta jako cesta, byla ještě mladá, nerozumná, jako vy jste. Když ale dlouho už šla, a ještě bílý dvůr neviděla, začínalo jí být ouzko; napadlo jí teprv, co řekne otec a matka, že utekla ze zámku, dostala strach a vrátila se nazpět. Ale když je člověk ve strachu, lehko se pomate, dokonce takové dítě. Spletla si holčina cestu a nepřicházela ani domů, ani do dvorce, dostala se do hustého lesa, kde nebylo ani stopy, ani světla. Teprv poznala, že zabloudila!

Můžete si myslit, jak jí bylo! - Vám by ale přece tak zle nebylo, máte sluch a mluv, čeho děvčátko nemělo. Běhala ve zmatku kříž a kříž, a tím více se pletla. Nakonec i žízeň i hlad ji trápil, nohyji také bolely, ale to vše nebylo tak hrozné jako strach, který mělo děvče před nocí, zlou zvěří, a ouzkost, která ji tížila, že se otec a matka na m octla se najednou u studánky; dychtivě klekla si k ní a napila se; když se pak okolo sebe ohlédla, viděla dvě ušlapané cestičky. Ale nevěděla, kterou se dát ji bloudění přestrašilo a naučilo, že nevede každá cestička k domovu. Tu si vzpomněla, že její matka, když v strachu a úzkosti je, vždy do své komůrky jde a se modlí; i klekla tedy na zem holčinka a modlila se, aby ji Pánbůh vyvedl z lesa.

I slyší najednou divný zvuk, hučelo a znělo jí to v uších víc a víc, jasněji a jasněji, děvče nevědělo, co se s ní děje, jaké so jsou zvuky; začala se strachy třást a plakat, chtěla utíkat -a tu hle, běží k ní z lesa po cestičce bílá ovce, za ní druhá, třetí, čtvrtá, a šestá a více jich, vždy více, až je u studánky celé stádo. Každá ovce měla na krku zvonec, ty zvonce zvoní a děvčátko je slyší! To jsou ovce otcovy a tu běží ovčákův bílý pes a tu přichází Bárta ovčák, a děvčátko vykřikne "Bárto!" a běží k němu. Zaradoval když slyšel, že slečna mluví a slyší, vzal ji do náručí a pospíchal k dvorci, od něhož nebylil daleko vzdáleni. Byla tam paní Turynská, všecka sklíčená; nevěděli, kam se jim dc náhle z hradu byla poděla a co se s ní stalo. Rozeslali po lese kdekoho, otec také hledal a paní čekala v bílém dvoře. Můžete si myslit, jakou radost ta maminka měla, Bárta dceru přinesl, a ke všemu tomu ještě uzdravenou. Když se i otec vrátil a dcera všecko pověděla, umínili si rodiče, že u té studánky na poděkování Bohu vystaví kostelíček. A to také udělali. Ten kostelíček, co tamto vidíte, je ten samý a ta studánka u něho ta samá studánka, u níž děvče pilo a se modlilo a zde v těch lesích bloudilo. Ale děvčátko už dávno dávničko umřelo, a pan Turynský umřel i paní Turynská, a Bárta umřel a zámek na Turyni je zbořen."

"A kam přišly ovce a pes?" ptal se Vilím.

"Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly, mladé vyrostly a měly zase beránky. Atak to na tom světě chodí, milé děti, jeden zajde, druhý přijde."

Děti obrátily zraky do údolí, viděly v mysli rytíře jezdit, děvčátko bloudit - a tu hle, najednou vyjíždí z lesa paní na krásném koni, jedouc údolím dolů, za ní podkoní. Paní má tmavý kabátek, dlouhá hnědá sukně visí jí přes třemeny dolů, na hlavě černý klobouček, od něhož vlaje zelený závoj okolo havraních kadeří."Babičko, babičko, rytířka, podívej se!" vykřikly děti.

"I co vám napadá, což jsou nějaké rytířky? To je paní kněžna," řekla babička, podívajíc se z okna dolů.

Děti se skoro mrzely, že to nebyla rytířka, jak si ony myslily.

"Paní kněžna jede k nám nahoru!" volali všickni.

"Kdoví co vidíte; jak by sem kůň vylezl," řekla babička.

"Opravdu, Orland leze jako kočka; jen se podívej!" volal Jan.

"Dej mi pokoj, ani to vidět nechci. Ty vrchnosti mají divné vyražení," povídala si babička, zdržujíc děti, aby se nevyhýbaly z okna.

Netrvalo to dlouho, kněžna byla nahoře. Lehce svezla se z koně, hodila dlouhou sukni přes rámě a vešla do altánku. Babička vstala, uctivěji vítajíc.

"To je rodina Proškovic?" ptala se kněžna, přehlédnouc tváře dítek.

"Ano, milostivá paní, jest!" odpověděla babička.

"Tys jistě jejich babička?"

"Jsem, milostivá paní, matka jich matky."

"Můžeš mít radost, máš to zdravá vnoučata. Jestlipak ale, vy děti, také posloucháte svou babičku?" ptala se kněžna dětí, které z ní oka nespouštěly. Na její otázku ale sklopily oči šeptajíce: "Posloucháme."

"No, ujde to s nimi; někdy ovšem - ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyly," řekla babička.

Kněžna se usmála; vidouc stát na lavici košíček jahod, ptala se, kde je děti nasbíraly.

Babička hned pobídla Barunku řkouc: "Jdi, děvečko, podej milostivé kněžně. Jsou čerstvé, děti je po cestě nasbíraly, snad přijdou milostivé paní k chuti. Když jsem mladá byla, také jsem to ovoce ráda jídala, ale co mi děcko umřelo, nevzala jsem žádnou do úst."

"A proč?" ptala se kněžna, berouc od Barunky košíček s jahodami.

"To je tak mezi námi, milostivá paní, jak umře matce dítě, nejí do svatého Jana Křtitele ani třešně, ani jahody. To prý chodí Panna Maria po nebi a rozdává to ovoce těm malým dítkám. Kterého dítěte matka ale zdrženlivá nebyla a od toho ovoce jedla, tomu řekne Panna Maria: "Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla." Proto se zdržujou matky od požití toho ovoce. No, a když se zdrží do Jana, zdrží se po Janě taky," doslovila babička.

Kněžna držela v prstech jahodu, sladkou, červenou jako její krásný ret, ale při babiččině řeči položila ji mimovolně nazpět do košíku řkouc: "Nemohu nyní jíst, a vy, dítky, neměly byste ničeho na cestu."

"I to nic nedělá, paní kněžo, jen jezte, anebo si je vezměte domů i s košíčkem, myši nasbíráme jiných," rychle namítla Barunka, odstrkujíc podávanýjí košíček.

Ale mlynářovic bránili; ještě nebylo ukončeno vypravování o té francouzské vojně a o těch třech potentátech. Babička je znala všecky tři, ona měla mnoho zkušenosti, vojenský stav, jí každý věřil.

"A kteří to byli, ti tři ledoví mužové, které poslal Rus na Bonaparta?" ptal se babičky mládek, hezký to, veselý hoch.

"Což ti to nemůže napadnout, že to byly tři měsíce, prosinec, leden a únor," vysvětlil mu stárek. "To je v Ruších taková zima, že musejí lidé na tvářích nosit futrály, sice by jim nosy zmrzly. Francouzové nejsou na zimu zvyklí, jak tam přišli, hned to všecko pomrzlo. A Rus, ten to dobře věděl, že to takové bude, proto je zdržoval. Ach, to je kos!"

"A Josefa císaře jste osobně znala?" ptal se jeden z mléčů babičky. "Jakpak bych byla neznala, vždyť jsem s ním mluvila, vždyť mi tuhleten tolarvlastní svou rukou dal," řekla babička, berouc na granátech zavěšený tolar do ruky.

I prosím vás, a jak seto stalo, kde vám jej dal?" ptali se mnozí. Děti se byly na peci trochu ztišily, a slyšíce tu otázku, sběhly z pece a prosily babičku, aby povídala, že ony to také ještě neslyšely.

"Ale panímáma a pan otec to už slyšeli," namítla babička.

"Hezký výklad může člověk dvakrát i třebas kolikráte poslouchat bez omrzení, jen povídejte," pravila panímáma.

"Nu, tak vám to povím, jen vy, děti, sedněte a tiše mi seďte." Děti se hned usadily a tiché byly jak pěny. "Když se stavěl Nový Ples (Josefov), byla jsem výrostek. Já jsem z Olešnice; víte, kdejeOlešnice?"

"I víme, to je za Dobruškou, v horách, na slezských hranicích, ne?" ozval se stárek.

"Tamodtud, tam. Vedle našeho statku bydlela vdova Novotná v malé chaloupce.

Živila se děláním vlněných houní; když měla trochu díla pohromadě, nesla je do Jaroměře nebo do Plesu na prodej. Bývala u nebožky mámy pečená vařená a my děti bývaly u ní kolikrát za den. Náš tatík stál jejímu synu kmotrovstvím. Když jsem už kousek práce zmoci mohla, říkávala mi Novotná, když jsem k ní přišla: "Pojď sednout k stavu a uč se, bude ti to někdy k dobrému. Čemu se člověk z mládí naučí, k stáru jak by našel." Já byla jakživa do práce jako oheň, nedala jsem se k nižádné pobízet; poslechla jsem a brzy jsem se tomu řemeslu tak naučila, že jsem je dobře zastat mohla. Tu dobu býval císař Josef velmi často na Novém Plese; povídalo se všude o něm, a kdo ho viděl, vážil si toho jako nevím čeho.

Jedenkráte, když šla Novotná s dílem, prosila jsem naše, aby mně dovolili s ní jít, bych se ráda podívala do Plesu. Máma viděla, že má kmotra těžké břímě, a řekla: "Jdi můžeš pomoci kmotře nést." Druhý den za chladu jsme šly a před poledním přišly jsme na luka před Ples. Leželo tam srovnaných dřev; sedly jsme na ně a obouvaly se. Kmotra právě povídá: .Kampak já asi, smutná děvka, ty houně nejdřív zanést mám?" Tu přichází od Plesu jakýs pán a přímo k nám. V ruce nesl cosi podobného floutně; chvilku po chvilce kladl si to k tváři a začal se pomalu kolem dokola točit. "I podívejte se, kmotra," povídám, "to je nějaký muzikant, on píská na floutnu a sám se k tom u točí."

"Hloupá holka, to nenífloutna ani muzikant, to bude nějaký pán, co dohlíží k stavení, však je tu vidívám chodit. To má takovou rourku a v ní je sklíčko a skrze to se dívá; a prý je daleko vidět. To vidí všude, kde a kdo co dělá."

"Ale kmotra, jestli nás viděl, když jsme se obouvaly?" povídám.

"Nua co z toho? Vždyť to není nic zlého," smála se mi kmotra. Mezi tou řečí přišel pán až k nám.Měl na sobě šedivý kabát, malý klobouk na tři facky, jak se říká, vzadu visel mu cop s mašlí. Byl ještě mladý pán a krásný, jak by ho namaloval.

"Kam jdete, co to nesete?" ptal se a zůstal u nás stát. Kmotra řekla, že nese do Plesu na prodej dílo., Jaké je to dílo?" ptal se dále. "Vlněné houně, panáčku, na přikrývání, snad by se vám některá líbila," řekla Novotná, rozvázala rychle uzel a rozložila jednu po dřevách. Byla to na místě hodná žena, ta kmotra, ale když se dala do prodeje, to byla až hrůza řečná.

"To dělá tvůj muž, ne?" zeptal se jí zase pán.

"Dělával, dělával, zlatý panáčku, ale už je žněch dvě léta, co dodělal. Dostal úbyti. Já někdy k stavu přihlídla, naučila se tkát a ted je mi to k dobrému. Já také říkám Madle: Jen se uč, Madlo, čemu se naučíš, o to tě ani dráb neoloupí."

"Je to tvoje dcera?" ptal se zase pán.

"Není moje, je to kmotřina. Ale pomáhá mi někdy. Nekoukejte se na ni, že je malá, zato je sporá a do práce jako hrom; tuto houni ona dělala sama a sama." Pán mně pokle na ramena a pěkně se na mne podíval; jaktěživa neviděla jsem tak pěkné modré oči, jinak než jako charpa.

"A ty nemáš žádných dětí?" obrátil se pán na kmotru.

"Mám jednoho hocha," pravila kmotra, "dala jsem ho do Rychnova na učení. Pánbůh mu dává dar ducha svatého, učení jde mu jak by hrál, hezky zpívá na kruchtě, ráda bych tedy ten nějaký groš na něho obětovala, aby z něho byl pan páter."

"Acož nebude-li chtít jím být," řekl pán.

I bude, panáčku, Jiřík je dobrý hoch!" povídala kmotra. Já zatím dívala se ustavičně na tu trubičku a myslela jsem si, jak to asi skrze ni kouká ten pán. Ale on mi to musel zrovna na nose vidět, najednou se obrátí ke mně a povídá: "Ty bys asi ráda věděla, skrze ten dalekohled vidět, ne?"

Já se začervenala a nemohla jsem ani oči pozdvihnout, kmotra ale vyjela: "Ona myslela Madla, že je to floutna a vy že jste muzikant. Já jí to ale pověděla, kdo jste."

"A ty to víš?" smál se pán.

"lnu, já nevím, jak vám říkají, ale to vy jste jeden z těch, co tu chodí dohlížet na ty lidi, a skrze tu trubičku se na ně díváte, ne-li?"

Pán se smál, až se za boky bral. "No," povídal, "to poslední jsi, matko, trefila. Chceš-li se skrze tu trubičku podívat, tedy se podívej," obrátil se ke mně, když se byl notně vysmál, a pěkně mi položil trubičku k oku. To jsem vám, lidičky, své divy spatřila; v Jaroměři zrovna lidem do oken jsem viděla a každého pěkně pozorovala, co dělá, jako bych stála u něho, a daleko až na polích lidé co pracovali, viděla jsem jako před sebou. Chtěla jsem to dát také kmotře, aby se podívala, ale ona mi povídala: "Copak si myslíš, to by se pěkně slušelo pro mne, starou ženu, abych si hrála."

"Ale to není k hraní, to je k potřebě, matko," řekl jí pán.

"Inu nechťsi je, ale pro mne se to nehodí," řekla kmotra a mermomocí se podívat nechtěla. Mně tak napadlo, kdybych viděla skrze to sklíčko Josefa císaře, a dívala jsem se na všechny strany, a že byl ten pán tak velice hodný, řekla jsem mu, koho bych ráda viděla.

"Což ti tolik na císaři záleží, máš ho ráda?" zeptal se mne pán.

"Bodejť bych neměla," povídám, "když ho každý člověk pro jeho dobrotu a hodnost chválí. Však se za něj také každý den modlíme, aby mu dal pánbůh dlouhé panování a té jeho panímámě."

Pán se jako usmál a povídá: "Chtěla bys s ním také mluvit?"

"I zachraň pánbůh, kampak bych oči dala?" povídám. "Vždyť se mne také nestydíš, a císař je přece člověk jako já."

"Ono to přece není takové, panáčku," ozvala se kmotra; "císař pán je císař pán, a to je přec jen něco říci. Já slýchala, že když se člověk podívá císaři do očí, zima pochází a horko rozpaluje. Náš konšel s ním už dvakrát mluvil a říkává to."

"Váš konšel nejspíš že nemá dobré svědomí, a proto nemůže směle se podívat nikomu do očí," řekl pán a psal přitom něco na malý lístek. Ten lístek dal pak kmotře a povídal jí, aby šla do Plesu do zásobárny a na ten lístek že se jí houně zaplatí. Mně dal ten stříbrný tolar řka: "Nech si ten peníz na památku, abys nezapomněla na Josefa císaře a jeho panímámu. Modli se za něho, modlitba vroucího srdce je Bohu milá. Až přijdete domů, můžete říci, že jste mluvily s Josefem císařem!"

Dořekl a rychle odešel. My klekly a žádná nevěděly jsme, co děláme leknutím a radostí. Kmotra začala mi lát, že jsem se tolik opovážila, a sama se opovážila také dost. Ale kdopak by si to byl pomyslil, že je to císař pán. Těšily jsme se z toho, že snad přece nemusel se mrzet, když nás obdaroval. V zásobárně vyplatili Novotné třikrát tolik za houně, než co žádala. My domů zrovna letěly, a když jsme tam přišly, nebylo vypravování konce a všickni nám to záviděli. Máma mi dala tolar provrtat a od té doby jej nosím na krku. Už mi bylo kolikráte dost zle, a přece jsem se ho nevzdala.

Škoda, věcna škoda, že toho pána zem kryje!" dokončila babička svoje vypravování s povzdechem.

"Ba škoda," dotvrdili ostatní. Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely a teprv se jim stal znamenitý. Babička pak stála všem ve světle ještě vyšším od té doby, co věděli, že mluvila s císařem Josefem.

Nedělním večerem započal se ve mlýně již nový týden. Mléči se sjížděli, mlýny začaly pomalu svým obyčejným taktem hrkotat, stárek chodil po mlejnici, přehlížejeznatelským okem, kde by co chybělo, mládek zpívaje běhal shora dolů, zdola nahoru, od koše ke koši, a pan otec stál před mlejnici, vítal veselou tváří své lidi, kteří mu přinášeli výdělek, podávaje jim šňupec tabáku.

Panímáma s Mančinkou vyprovodily letního času babičku až k hospodě. Byla-li tam právě muzika, zastavily se trochu u plotu, kamž obyčejně k nim postoupilo několik kmoter, dívajíce se na tancující chasu. Dovnitř se podívat nebylo možná, bylo tam nabito; sama Kristla, když nesla pivo ven do sadu, kde páni seděli, holby nad hlavou nést musela, aby je nevyrazili.

"Vidí

Klaudynko jak hluboko jsi klesla! Jen smutek a bolest rozdáváš . S babičkou na bedrech snažíce se zvednout náladu?

Mimo výroční svátky byla to každá neděle, na kterou se děti zvláště těšívaly. V neděli, to je babička nebudila, když měly vstávat; to bývala dávno již v městečku v kostele, na ranní, na kteroužto mši ona co stará hospodyně chodit uvyklá byla. Matka, a když byl otec doma, i on chodili na hrubou, a to šly, bylo-li pěkné počasí, děti s nimi, babičce naproti. Zdaleka jak babičku spatřily, na ni volaly, úprkem k ní se ženouce, jako by rok ji byly neviděly. V neděli se jim zdála babička vždy trochu jinačí, tvář jasnější, laskavější; také bývala pěkněji přistrojena, na noze nové černé pantofíčky, na hlavě bílý čepec s holubičkou ze škrobených bílých kalounů. Seděla ji v týle jako opravdová. Děti si povídaly, že je babička v neděli "hrozně hezká!"

Obyčejně, když k babičce přišly, chtěl každý něco nést. Jeden dostal tedy růženec, druhý šátek, Barunka ale co nejstarší vždy nesla mošinku. Z toho ale povstaly vždy nechvalné křiky, poněvadž chlapci všeteční byli a do mošinky nahlídnout chtěli, a Barunka zase dovolit to nechtěla. Přišlo pokaždé k žalobě, Barunka musela se obrátit na babičku, aby chlapcům vylála. Ale babička sáhla místo láni do mošinky, podělila děti buď jablky, bud něčím jiným, a byl hned svatý pokoj. Paní Prošková říkala sice každou neděli: "Prosím vás, babičko, nenoste jim ničeho více!", babička každou neděli jí odpovídala: "Jakpak by to bylo, abych jim z kostela ničeho nepřinesla. Vždyť my nebývaly lepší!" Zůstalo tedy při starém.

S babičkou přicházívala zároveň panímáma, to jest paní mlynářka, a leckdy ještě některá kmotra ze Žernova, vesnice to, kteráž nejblíže nade mlýnem leží. Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátkem a stříbrný čepec. Byla to ženka nízká, buclatá, s černýma veselýma očima; měla krátký rozpláclý nosejček, přívětivá ústa, malou bradičku a pod bradou lalůšek. Na krku nosívala v neděli drobné perle, vsedni den granáty. Na ruce měla košík, v němž bylo trochu toho koření krámského, co panímáma pro domácnost potřebovala. Za ženskými chodíval pan otec, obyčejně s některým kmotrem. Bylo-li horko, nesl si kabát světlošedý na španělce přes rameno. V neděli míval vyleštěné boty do půl lejtek a nahoře střapce na nich, což se chlapcům velice líbilo. Nohavice měl úzké do bot. Na hlavě vysokou černou beranici, na niž po jedné straně odhora až dolů modré mašličky byly. Druhý kmotr byl též tak ustrojen jako pan otec, jenže dlouhý kabát, vzadu s faldy a velikými olověnými knoflíky posázený, byl zelený, a ne šedý, jakoužto barvu pan otec co mlynář miloval.

Lidé jdoucí na hrubou vítali je od slova božího, oni je pak k slovu božímu. Někdy se zastavili, optali se jedni druhých, jak se mají tu, jak tam, co se přihodilo na Žernově, co ve mlýně. V zimě potkal málokterého Žernovského, aby šel do městečka do kostela, cesta byla po příkré stráni nebezpečná, v létě si z toho ale nic nedělali, zvláště mladá chasa.V neděli dopoledne se cesta po lukách k městečku netrhla. Tu jde volným krokem stařena v kožichu a plachetce a vedle ní podpíraje se o hůl kráčí starý muž; baže starý, vždyť pak nosí v hlavě hřeben, tu módu mají jen stařečkové. Ženy v bílých čepcích s holubičkami, muži v beranicích nebfuriantských vydrovkách je předhoní, ženouce se přes dlouhou lávku k stráni. Shůry dolů ale přicházejí tancujícím krokem děvčata jako laně a za nimi pospíchají bujní jeleni. Tu prokmitne stromovím nadýchaný rukávec bílý, tu zachytne se na křoví červený vlající od ramene fábor, tu strakatí se vyšívaná kamizolka chlapce, až konečně celý veselý sbor vyžene se na zelený pažit.

Přišedši domů, převlékla se babička ze svátečního šatu, vzala na se kanafasku šukala po domě. Po obědě bylo jí nejmilejší sednout, položit hlavu Barunce do klínu a nechat si hledat živé vlasy, které prý ji velmi svědí. Obyčejně při tom vískání usnula, ale nikdy nadlouho. Když se probudila, vždy se divila, že usnula, říkajíc: "Inu to nevím ani, že se mi ty oči taksklížily!"

Odpoledne chodívala s dětmi do mlýna; to bylo už jako vyjednáno, děti se na to půl dne velmi těšily. Mlýna řovic měli také dcerku, v stáří Barunky, říkali jí Mančinka, a to bylo děvče dobré a hravé.

U mlýna před vraty stála socha svatého Jana Nepomuckého mezi dvěma lípama; tam sedávala v neděli po obědě panímáma, někdy také žernovská kmotra, co zůstávala na stráni, a Mančinka. Pan otec stál před nimi pohrávaje pikslou, cosi ženám povídaje. Jakmile zahlídli babičku s dětmi okolo struhy přicházet, běžela jim Mančinka vstříc, a pan otec, maje již zase pantofle a vyhrnuté nohavice i šedou kamizolu na sobě, šoural se pomalu za ní s žernovskou kmotrou. Panímáma ale obrátila se do mlýna, "těm dětičkám něčeho přichystat, aby to dalo pokoj," přitom dokládajíc. A než ty dětičky přišly, už byl přichystán stolek, buď v zahradě nebo na ostrůvku, aneb v zimě v sednici; na stolku byly dobré buchty, chléb, med, pomazánka, smetana, a ještě nakonec přinesl pan otec v košíku čerstvě načesaného ovoce, anebo panímáma přinesla ošatku suchých křížal a švestek. Káva a podobné panské pití, to nebylo tenkráte ještě mezi lidem v módě.

"To jste hodná, babičko, že jste přišla," říkala panímáma, podávajícjí židličku; nevím, kdybyste k nám nepřišla jednu neděli, mně by se neděle nezdála být. Teď ale pojezte, čeho pánbůh udělil!"

Babička málo jídala, také prosívala, by panímáma dětem takové porce nedávala, ale tomu se tlustá panímáma jen smála. "Vy jste stará, nedivím se, že mnoho nejíte; ale děti, och bože, to má kachní žaludky! Koukněte se na naši Manču, kdy chcete, ona vám řekne vždycky, že je lačná." Děti se ušklíbily a dávaly panímámě zcela za pravdu.

Když jim panímáma naložila po buchtách, odklidily se za stodolu; tam o ně babička starost mít nemusela, tam si házely míčem, hrály na koně, na barvy a podobné hry prováděly. Čekali tam na ně vždy už jedni a ti samí společníci, šest dětí to, jeden menší než druhý jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad hospodou; otec jejich chodil po okolí s flašinetem, matka na ně prala a záplatovala a podělkovala za kousek stravy. Neměli svého jmění více než těch šest pandurů, jakjim pan otec říkal, a trochu té muziky. Navzdor tomu nebylo ani na dětech ani na flašinetláři a jeho ženě vidět jakou nouzi; děti měly tváře jako slabikáře a mnohý den vycházela z pazderny vůně, že se až okolojdoucím laskominy dělaly, a když děti s mastnými, lesklými ústy ven vyšly, mysleli si sousedé: "Copak to Kudrnovic pekou?"

Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle.

"Zajíce," myslila si panímáma, "kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil."

Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na tácky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned sejí ptala: "Copak jste měli dobrého k obědu?"

"I nic; jen bandory," odpověděla Cilka.

"Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?"

"I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě."

"Spaste duši! Ono to jí kočky!" zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc.

"Och, kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, i někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to..." Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řkouc: "Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima pochází!

Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš," takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří.

Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala.

Pan otec přišel a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: "Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!" šklíbil se pan otec.

"S takovou mi zůstaňte za dveřmi, pantáto, přestaňte s tlachy!" hněvala se panímáma, a pan otec mhouřil očkem a smál se. Nejen panímáma, štítilo se i více lidí od Kudrnovic čeho přijmout, ba vzít je za ruku, a to jediné proto, že jedli kočky a všelicos prý, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiky z bažantů, nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi hrát. Věrně s nimi rozdělily buchty a co měly, jen aby měly radost. Cilka, děvče to již desítileté, strčilo malému děcku, jež chovat mělo, kus buchty do ručiček, položilo je do trávy a hrálo zároveň s druhými, anebo pletla z lodyh jitrocelových chlapcům čepice a děvčatům košíčky. Když se do umdlení vydováděly, táhla celé pásmo do dvora a Mančinka zvěstovala mamince, že mají všecky velikánský hlad! Panímáma se tomu pranic nedivila a nakrmila všecky, i ty, jichž úst se štítila. Pan otec ji ale vždy škádlil, a když se přihnaly děti, začal: "Já nevím, ňákou tíži mám na prsou; jakpak Cilko, nemáte doma kousek zajíčka, mohla bys -" Ale panímáma se vždy uplivla a šla pryč, a babička panu otci zahrozíc říkala: "Ale, ale, jaký jste čtverák, pane otče; já být panímámou, upekla bych vám, na moutě věru, hodnou vránu na hrách!" -Pan otec zátoce pikslou přimhouřil oko, šklíbě se pot

Kvečeru přicházívala babičku a děti navštívit Kristla, dcera z hospody u mlýna, děvče jako karafiát, čerstvá, čiperná jako veverka, veselá jako skřivánek; babička ji vždy ráda viděla a říkala jí smíšek, protože se Kristla velmi ráda smála. Kristla přiběhla vždy na skok, na slovíčko, pan myslivec se zastavil, pan mlynář přicházíval jen na okamžení, paní mlynářka, když za čas jednou se vybrala na Staré bělidlo, přišla s vřeténkem na přástvu, paní myslivcova chodila na tácky, neboť mívala k chování malé děcko s sebou, ale když paní správcová ze zámku poctila svojí přítomností Proškovic stavení, říkala paní Prošková: "Dnes dostanu vizitu!"

To babička s dětmi odešla; ona neměla srdce, by koho nenáviděla, ale paní správcová nebyla jí pěkná v očích, a sice proto, že se nesla výše, než narostla. První čas, když babička k dceři přišla a ještě v domácnosti ani s okolními lidmi obeznámena nebyla, přišla jednoho dne paní správcová se dvěma ještě paničkami na vizitu. Paní Prošková byla právě kdesi na stráni. Babička dle svého obyčeje pobídla hosty, by se posadili, a přinesouc chléb a sůl, podala s celou upřímností, aby si vzácné paní ukrojily. Vzácné paní se ale s pohrdlivým vyhrnutím nosíčků děkovaly, že nebudou jíst, pak se úsměšně na sebe podívaly, jako by chtěly říci: "Ty sprostačko, co si myslíš, že jsme my ňáké jen tak ledabylo!" Paní Prošková přijdouc viděla hned, že babička chybila proti panským obyčejům, a řekla matce, když paní odešly, aby takovým paním chléb nepředkládala, ty že jsou na jiné věci zvyklé.

"Víš ty co, Terinko," řekla jí babička popuzena, "kdo u mne nepřijme chléb a sůl, ten není hoden, abych mu židli podala. Ale dělej si, jak ty chceš, já vašim novotám nerozumím."

Z výročních hostů, kteří na Staré bělidlo přicházeli, byl to nejprve kupec Vlach; přijel vždy s vozíkem o jednom koni, na vozíku měl plno sladkého zboží, mandle, rozinky, fíky, voňavky, pomeranče, citróny, drahé mýdlo a podobné. Paní Prošková zjara i na podzim mnoho kupovávala, začež on dětem vždy kornoutek sladkostí podstrčil. Babička měla z toho radost a říkala: "To je zdvořilý človíček, ten Vlach; jen to se mi nelíbí, že by vymámil od jalové krávy týle!"

Babička raději kupčila s olejkářem, který také dvakrát za rok přišel; babička koupila vždy od něho lahvičku jeruzalémského balzámu na rány a přidala k platu ještě kus chleba. Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností; byli to vždy ti samí a tudy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala: "S užitkem bývá, vyprovodili je člověk až na rozcestí."

Nejmilejší však ze všech těch výročních hostů byl dětem i celé rodině pan Beyer, myslivec to z hor Krkonošských, který přicházel každé jaro dolů, jsa dozorcem při plavení dřeva, které se pouštělo po Úpě dolů. Pan Beyer byl člověk vysoký, suchý, sval jen a kost. Měl vysmáhlý dlouhý obličej, veliké jasné oko, prohnutý podlouhlý nos, kaštanové vlasy a velikánské kníry, které si hladil dolů. Rýznburský pan myslivec byl zavalitý, červený v tváři, měl malé knírky a byl vždy hezky učesán; pan Beyer měl vlasy rozdělené nad čelem a vzadu viset až přes límec. Děti to hned viděly. Rýznburský šel vždy pohodlným krokem, pan Beyer jako by přes propasti kráčel. Také nenosil rýznburský tak vysoké těžké boty až nad kolena, měl pěknější ručnici i řemen i mošnu, nosil čepici a na ní sojčí pírka; pan Beyer měl ale vyrudlý šat, silný řemen u ručnice a na zeleném plstěném klobouku jestřábí, luňáčía orlí péra.

Tak vypadal pan Beyer. Děti ale, jak ho poprvé viděly, měly ho rády a babička tvrdila, že děti a psi hned poznají, kdo má je rád. Tenkráte to babička trefila. Pan Beyer měl děti velmi rád; miláčkem jeho byl Jan, rozpustilý Jan, jemuž všickni láli, že je luciper; pan Beyer ale tvrdil, že bude z něho hodný hoch, a kdyby se mu zalíbilo myslivectví, že by si ho vzal sám na starost. Rýznburský pan myslivec, který vždy také na Staré bělidlo přišel, když se dostavil pan bratr z hor, říkal. "Nu, což je o to, kdyby se mu zachtělo být myslivcem, vezmu já ho k sobě, můj Frantík musí beztoho také myslivcem být."

"Nic to, pane bratře, zde by měl domov u huby, a za druhé bývá lépe, když se naučí mladý člověk znát i obtížnosti stavu svého, a vám, myslivci tu dole, je hej, vy nevíte nic, co je zle." A tu začal lesník vyličovat obtížnosti stavu svého zimního času, mluvil o vichřicích a vánicích, o příkrých cestách, o propastech, ohromných závějích a mhách. Vypravoval, kolikráte byl již v nebezpečenství života, když noha jeho sklouzla na srázné cestě, kolikráte zbloudil a o hladu dva tři dni se v horách toulal, nevěda kudy z labyrintu toho ven. "Zato ale," dokládal, "neznáte, dolané, jak krásně je být v horách v létě. Jak sníh ztaje, zazelenají se údolí, kvítí úprkem rozkvétá, lesy plné vůně a zpěvu, všecko to je pojednou jako učarováním; pak je radost chodit po lese, chodit na čekání. To si dvakrát za týden zajdu na Sněžku; když vidím slunce vycházet a ten boží svět pod nohou mi leží rozprostřen, tu si myslím, že bych přece z hor nešel, tu zapomínám na všechny obtíže!"

Pan Beyer přinášel dětem pěkné krystaly, povídal jim o horách a jeskyních, kde je nalézá, přinesl jim mech vonný co fialky a rád jim vypravoval o Rybrcoulově zahrádce, která je překrásná a do níž pan Beyer bloudě jedenkráte v hrozné vichřici a sněžné vánici po horách přišel.

Celý den, co býval myslivec u nich, nehnuli se chlapci od něho, chodili s ním u splavu, dívali se, jak se dřeva plaví, jezdili na vorách. Když se pak druhý den ráno pan Beyer rozloučil, plakali a šli ho na kus vyprovodit s babičkou; paní Prošková dala mu vždy na cestu jídla, co jen unést mohl.

"No, napřesrok, dá-li Bůh, uvidíme se zase; budte zdrávi!" tak se loučíval, odcházeje dlouhými kroky. Děti pak kolik dní si povídaly o divech a hrůzách v Krkonoších, o panu Beyerovi, a těšily se už zase na druhé jaro.

to tě upřímně lituju,že...chudák a chudáček,zachraňte mne!
Dejte jííííst..

zmizla už dávno,probuď se.to tě upřímně lituju,že ti zmizela láska ze života. Jsi vlastně děsnej chudák nemáš a nedáš.

Kdyby laska zmizela,zpustli...zmizla už dávno,probuď se.

Kdyby laska zmizela,zpustli bychom docela.Tma stinu by po nas zbyla,bez zivota,bez jmena ..........