PEKARNA U ZLATE MAMY

Přidat komentář

sam...hezký,díky:-)

Odpovědět

Čas předvánoční…

Nepamatuju se, že by dědeček s babičkou nadávali na poměry, na politiku, možná to někdy dělali, ale ne přede mnou. Inu, nebyla televize a tak nebyli denně tak masírovaní tím jak se mají dobře, nebo špatně, to podle toho, co bylo zrovna v kurzu, jako se tak děje dnes. Mluvím přibližně o roce 1955,1956, tak nějak kam má paměť sahá o malinko víc, než třeba když mi bylo 5 let, kdy si z tohoto věku pamatuju akorát tak na hezké hnědobílé, perforované střevíčky na tkaničky s konečkama kožených kytiček, nazuté na bílé punčocháče.

Utkvělo mi to v hlavě asi proto, že jsem takto oblečená šla na vratkých nohách z nemocnice po spále a určitě i proto, že jsem si už jako narozená parádnice potrpěla na hezké botky a šatky. Mám v paměti ještě jiné parádní střevíčky a šatičky, no fakt, už tak malá a taková marnivá. A dost už, zase se rozkecávám…

Taky se nepamatuju, že bych viděla oba své prarodiče ve dne ležet na kanapi. Na kanapi, které bylo včele ustlaných postelí s parádním přehozem a vyšívaným polštářkem, s na něm sedící obháčkovanou panenkou. Tam (na tom kanapi)jsem se někdy povalovala akorát já, když pršelo a já si četla.

Babičku si pamatuju, sedící u kamen na šamrlíku s válem na klíně, v domácích šatech a zástěře, v odložených botách (nikdy žádné bačkory), jak tvarovala buchty, které plnila domácími švestkovými povidly, tvarohem z Knířova, či vdolky s mákem, pak přikládala do kamen a hlídala, aby se dílo nespálilo. Pořád měla co dělat, zrovna tak, jako můj bezvadný dědeček. Dědečka si pamatuji v hnědých manšestrákách v odložených, ale vyspravených košilích a hnědých, perforovaných botách.

Nepamatuji se, že by si žehrali na svůj osud, že skončili v jedné místnosti, že nemají mnoho peněz, byli skoro vždycky v dobré náladě, občas babička někoho pomluvila, že kdosi pomlouvá jí a tak podobně.

Bylo cítit a to jsem už jako malá holka cítila i já, že se mají s dědečkem moc rádi, i když babička byla trochu jako generál, tak věděla, že dědeček je nad generály a také to, že mají rádi mě, což už jsem popsala ixkrát.

Babička uměla úplně všechno, od samozřejmostí jako vaření, ručních prací přes vykládání karet, osahávání slepičích prdelek, zda je vajíčko (nebo z jiného důvodu?), po vybírání blech sousedovic vlčačce Donce. To byla úžasná psice a už věděla, že jak si babička navléká brýle, že je zle, že bude na tapetě ona se svými blechami. Bylo to pro Donku utrpení, když musela v klidu ležet na babiččině klíně se zadními nohami na zemi a babička se jí prohrabovala kožichem.

Když dědečkovi babička odešla, vzal to jako fakt, smířil se s osudem, žil sám až do smrti, na jeho stará, osmdesátiletá kolena mělo navrch jídlo, už dopoledne držel lžíci v ruce a těšil se co bude k obědu…

Rádi jsme mu s mužem dělali radost v podobě divadel či biografů, když přijel z Mejta do Prahy. Pamatuju, jak seděl v naší kuchyni u stolu a náš malý synek si hrál pod stolem s jeho bačkorama, které mu rozepínal a zapínal (byl to takový zobáček, který se zaklapoval do kovového žebříčku).

Blíží se vánoce, které jsou pro mě smutné, smutné, ale zase mezi holčičkama a svýma dětma příjemné a šťastné, kdy se u mě střídá pláč s úsměvem…

Vzpomínám, jak o jednom předvánočním čase, výjimečně prožívaném v Mejtě, babička zadělala na dvě obří vánočky, umotala nohavice taženého štrůdlu a poté to všechno nanosila do vedlejší Smékalovic pekárny, aby jí to hezky upekli v peci. Cítím tu vůni, která se bohužel nedá k mému psaní přidat, cítím tu nebeskou chuť…

Cukroví pekla babička sama, bylo to cukroví bez krémů – pracičky, cukroví ze strojku, kočičí oči s domácím džemem a samozřejmě vanilkové rohlíčky.

Vzpomínání…

Je pošmourno, mlhavo, mrholivě a tak se člověku v hlavě i v srdci plaší vzpomínky, krásné vzpomínky, kdy bylo vše jasné, kdy bylo zlo jen v podobě čertů a strašidel, kdy dobro vždycky zvítězilo, doma bylo bezpečí, pro dítě vlastně samozřejmé…

tedy alespoň u nás, u babičky a dědečka ve Vysokém Mýtě, v padesátých letech.

PEKARNA U ZLATE MAMY

Přidat komentář