Tajemství zdravého zraku

05 Květen, 2009

Pokud oči správně fungují, umožňují nám přijímat až 90% informací o okolním světě. Co ale, když má vaše vidění k ideálu daleko? Lékaři většinou předepíší brýle, kapky, léky, možná doporučí laserovou operaci. Naproti tomu celostní medicína věří, že i člověk s oční vadou může znovu vidět bez brýlí a mnohé lze udělat i s dalšími očními nemocemi.

Když chceme vidět, potřebujeme k tomu světlo. Nevidíme totiž samotné předměty, ale pouze světelné paprsky, které se od nich odrážejí a poté vstupují dovnitř. Při zaostření na určitý předmět se stáhnou svaly upínající se na oční čočku, a ta se zakřiví tak, aby se odražené paprsky protnuly na naší sítnici, ideálně v místě tzv. žluté skvrny. Sítnice vystýlá zadní stranu oční koule a obsahuje světločivné buňky - čípky a tyčinky. Jejich pigmenty reagují na dopadající světlo a informace o něm předávají optickým nervem do mozku, který je pak dále zpracovává.

Pokud nepozorujeme žádnou konkrétní věc, jsou naše oči trvale zaostřeny na dálku. Když se tedy chceme podívat na něco, co je v naší blízkosti, musejí oči začít pracovat - stáhne se nejen již zmíněný sval upínající se na čočku, ale i šest vnějších očních svalů, které se na zaostření podílejí tím, že mění tvar oční bulvy. Toto uspořádání se vyvinulo díky tomu, že naprosto vyhovovalo potřebám našich pravěkým předchůdcům. Ti totiž po většinu svého dne sledovali obzor, zda se někde neobjeví lovná zvěř či nepřátelé, a na blízko se potřebovali dívat jen občas.

My ovšem narozdíl od nich na blízko zaostřujeme neustále - při čtení, psaní, práci na počítači, sledování televize... Oční svaly jsou proto přetížené, což u některých lidí může způsobit, že se dostanou do jakési křeče a ztratí schopnost se uvolnit. Tak vzniká krátkozrakost, vada, při níž na blízko vidíme dobře, ale se při pohledu do dálky se svaly neuvolní, čočka zůstane zakřivená, paprsky světla se protnou nikoliv na sítnici, ale před ní, a obraz vzdálených předmětů je rozmazaný. Velké procento případů krátkozrakosti se objevuje u dětí při nástupu do školy, kdy jsou oči náhle nuceny dlouhé hodiny zaostřovat nablízko při čtení a psaní (důležitou roli tu ale hraje i zvýšená psychická zátěž). V USA zase kdysi lékaři zaznamenali takřka epidemii této oční vady poté, co bylo zahájeno televizní vysílání.

Dalekozrakost, čili stav, kdy do dálky vidíme dobře, ale nedokážeme zaostřit na blízko, se zase ve velké míře objevuje po 40. roce. S věkem totiž významně klesá jak elasticita vlastní čočky, tak schopnost očních svalů správně pracovat (jednou z příčin tohoto stavu je i poškození těchto tkání volnými radikály).