PEKARNA U ZLATE MAMY

Vrátili jsme se do zimy. Všude bílo kolem nás a tlaková níž...:-)
Před měsícem vnučka jezdila v tričku na koloběžce. :-)

Řidiči jsou překvapení a silničáři se diví velice, že sníh zasypal nám silnice.

Tak vytáhněme sněhule, rukavice, bundy a kabáty...
Sněhule :-D. tak zase jsem se vrátila do vzpomínek. Ale vzpomínat budu zase někdy příště, jdu odhrnovat sníh a pak si namažu záda a zítra zjistím, že zas.... padá.

https://youtu.be/523_YDYCGXk

Jedna matka se postará o deset dětí, ale někdy se deset dětí nepostará o jednu matku.
Čekáte, že se o vás budou ve stáří starat děti? Uvažujete o Domově důchodců, či podobném zařízení? Včera mě docela rozhodil tento pořad. Dcera tlačila svou starou maminku do Domova důchodců. Ještě mobilní, celkem soběstačnou matku. Neměla prý čas, i když matka bydlela o ulici dále. Nakonec se zjistilo, že chtěla její byt prodat za velké peníze. Prostě peníze a plány. A matka prostě vadila.
Starý strom se špatně přesazuje a někdy ani nezakoření.!
Přeji všem starým lidem, aby si zbytek života užili podle sebe, nikdo je neodložil i pokud budou ležáci. Protože vaše postel, je vaše postel.
A hezky to řekla paní, /postižená paní/, sousedka, která se té paní více věnovala než vlastní rodina. Domov důchodců je takový internát, zábava nalinkovaná, soukromí žádné.

Vajíčková pomazánka s tvarohem

250 g polotučného tvarohu ve vaničce
3 až 4 vejce natvrdo
1 středně velká cibule
2 lžičky plnotučné hořčice
sůl
pepř

Postup přípravy: Nahrubo nastrouhaná vajíčka smícháme s tvarohem a přidáme najemno nakrájenou cibuli. Poté přidáme hořčici a nakonec dochutíme solí a pepřem.

Vajíčková pomazánka z pomazánkového másla

3 až 4 vejce natvrdo
200 g přírodního pomazánkového másla
tavený sýr (dle chuti a množství – 2 až 3 trojúhelníčky)
2 středně velké cibule
sůl
pepř
1 lžička mleté sladké papriky

Postup přípravy: Pomazánkové máslo je třeba ušlehat se sýrem, nejlépe s pomocí ručního mixéru. Přidáme sladkou papriku a promícháme. Následně vmícháme najemno nakrájenou cibuli a nakonec nahrubo nastrouhaná oloupaná vajíčka. Celou směs opatrně propracujeme a na závěr dochutíme solí a pepřem.

Tento den je tolik očekávané koledování, pomlázka, mrskút atd., kdy chodí chlapci s pomlázkou vyšlehat děvčata.

V mnoha vsích bylo zvykem číhat na děvčata ráno, když šla do kostela. Na Hrozenkovsku polévali chasníci ráno děvčata vodou.

Ve všech krajích patřila a patří k pomlázce pestře malovaná vajíčka – kraslice. Ty se ale nikdy nerozdávaly každému. Kraslice dostával hoch jako dárek od děvčete, které našlehal. Byly darem velmi cenným, protože na skořápkách byla vytvořená šikovnýma rukama děvčat mistrovská a mnohdy hodiny trvající díla.

Odpoledne patřilo dětem. Za vsí bývalo živo, neboť se tam hrály různé hry o vajíčka. Chlapci například ťukali vejcem o vejce a komu dříve prasklo, ten prohrál a musel dát své vajíčko vítězi. Jinde se koulelo vajíčky po nakloněné ploše „na valbisku“ a vyhrával ten, komu se vajíčko dokoulelo nejdále.

Večer patřil mládeži trošku odrostlejší, která se veselila při muzice v sále hospody.

Druhého dne šlehávala děvčata hochy, přičemž na Valašsku říkávala: „Dnes je naše“. Hoši ale odpovídali: „Dnes je toho, kdo obdrží“. A všichni se šlehávali navzájem. Tímto dnem slavná pomlázka končila.
Velikonoční symboly

O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědči vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera, žijícího ve 14. století, že se manželé a milenci v pondělí a úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají. Deník z doby vlády Rudolfa II. uvádí, že v Praze se před Velikonocemi prodávaly po ulicích pestrobarevné metly, s nimiž pak všichni venku pobíhali. Potkal-li prý kdo pannu, šlehal ji po ramenou i rukou, aby dostal velikonoční vejce. Této kratochvíli se oddávali i zemští úředníci. – Hody, hody do provody, - dejte vajíčko malovaný. – Nedáte-li malovaný, - dejte aspoň bílý, - slepička vám snese jiný. - Koledníci dostávali vajíčka namalovaná i jednobarevná (nejčastěji červená), stejně jako bohatě malované a i jinak zdobené kraslice. Od pohanských dob bylo vejce symbolem života, snad právě proto se spojovalo s oslavou jara.

Pomlázku musel umět každý chlapec, a proto kolem toho, kdo ji uměl uplést, se vždy scházelo dost malých hochů, kteří se tomuto umění chtěli přiučit. Do pomlázky se vplétala buď červená stuha, nebo červená nit. Pomlázky se pletly různě velké. Od malých, které se nosívaly stočené v kapse, přes klasické, s nimiž se chodilo na koledu, až po téměř dva metry dlouhé, tzv. obřadní.

Šlehání symbolizovalo předání svěžesti, mladosti, ohebnosti a zdraví mladého proutku. Děvčata se šlehala, aby byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. V hospodářství vyšlehal hospodář čeládku, aby nebyla líná, a zašel i do chléva, kde vyšlehal krávu, aby se brzy otelila. Šviháním ovocných stromků se měl ovocný sad probudit ze zimního spánku k další úrodě. Vdaným ženám se pomlázkou vyháněl zlý jazyk. Šlehalo se také na znamení přátelství mezi rodinami – děti nechodily k těm sousedům, jejichž rodiče nebyli zadobře.

Pentle, mašle

Pokud děvče při pondělní koledě navázalo na pomlázku barevnou mašli, mohlo se v ní skrývat tajné poselství:
Červenou barvou naznačovala že má hocha ráda.
Modrou barvou mu dávala naději.
Chlapec obdarovaný zelenou stuhou byl oblíbený.
Naproti tomu ten, kdo obdržel stuhu žluté barvy, byl neoblíbený a dívka mu dávala najevo svůj nezájem.

Když Ježíš se svatým...?

Zajíček jako symbol tradičních Velikonoc k nám připutoval z Německa, tudíž se jedná o symbol převzatý. Ale vzhledem k rostoucímu počtu „čokoládových zajíčků“ na pultech našich obchodů jistě neuškodí, vysvětlit, co má zajíček společného s vajíčkem a proč je s ním období Velikonoc spojován.

V dnešní době bývá označován za tvora, který na Velikonoce přináší vajíčka (zejména čokoládová).

Vysvětlení se dá najít podle několika známých výkladů. Podle jednoho je zajíci přisuzováno tajné roznášení velikonočních vajíček, protože přes sovu plachost a strach z lidí bývá na jaře vídán poblíž lidských obydlí, kde vyhledává potravu. Podle jiného výkladu bývalo zvykem do chleba pečeného ve formě tvaru zajíce položit vajíčko. Z tohoto můžeme usuzovat, že tak časem vznikla představa, že vajíčka skutečně přináší či dokonce snáší zajíc. Dříve také bývalo zvykem honit „velikonočního zajíce“, což znamenalo hledat ukrytá vajíčka na poli.

Zajíc ale nebyl jediným zástupcem zvířecí říše, kterému bylo přisuzováno nošení vajíček.

Tak třeba na Olomoucku odváděli rodiče své děti na Zelený čtvrtek po návštěvě kostela do zahrady, kde museli hledat dárečky od „Pámbíčkovy slepičky“.

V západních Čechách zase na Zelený čtvrtek snášel červená vejce kohout a ve středních Čechách (zejména na Rakovnicku, Berounsku a Křivoklátsku) nadělovala liška.

Pod pojmem velikonoční beránek si každý z nás okamžitě představí sladkou moučníkovou pochoutku pečenou ve formě tvaru beránka.

Jako symbol byl a je znám nejen v křesťanství, kde byl symbolem Božího beránka. Ježíše Krista. Kupříkladu židovský bůh byl chápán jako pastýř, starající se o své stádo oveček.

Velikonoční beránek je jako obřadní pokrm znám od středověku dodnes. Nikde se bohužel nedochovalo, zda se jednalo o pokrm z masa či pečiva. Ale jelikož se masitý pokrm mohl jíst až po svěcení pokrmů, které připadalo na Boží hod velikonoční (Velikonoční neděle) a pak také z důvodu, že beránka jako masitý pokrm si nemohl dovolit každý, se dá předpokládat, že naši předkové připravovali beránka pečeného z těsta jak slaného, tak i sladkého. Tomu odpovídá jeden starý recept, který jako suroviny mimo jiné uvádí rýži, rýžovou mouku, mandle a mandlový olej.

Když Ježíš se svatým Petrem chodili po světě, přešli do jednoho statku a poprosili hospodyni o kousek chleba. Ta však neměla v celém stavení ani skývu. V tom však uslyšela kdákání slepice, seběhla ke kurníku a našla vejce. Upekla ho v teplém popelu a jím nakrmila oba pocestné. Když odešli chtěla smést koštětem pohozené skořápky. Jaké bylo její překvapení, když uviděla že se proměnily ve zlato. Selka potom každého pocestného častovala vejci, ale žádná skořápka se ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.

S vajíčky provozovali o velikonoční pondělí a někdy i v následující dny dospělí i děti různé hry. – Běžné bylo „sekání“ do vajec. Jeden chlapec uchopil vejce do dlaně, aby jen špička vykukovala mezi palcem a ukazovákem. Druhý hoch vzal krejcar a mrštil jím proti vejci. Pokud se krejcar zasekl, patřilo vejce házejícímu chlapci; pokud se svezl či se vůbec do vejce netrefil, zůstalo vejce tomu, kdo ho držel. Méně často se krejcar zasekával do vejce položeného na zem (do důlku). – Při „ťukání“ dva hoši lehce udeřili špicí svých vajec proti sobě. Čí špice se rozbila, ten prohrál a musel dát vejce soupeři. Někteří chlapci podváděli a přinesli vejce vyfoukané a naplněné smolou, které se nerozbilo. Pokud ostatní takový podvod zjistili, bylo pochopitelně s nepoctivcem zle. – „Koulení“ mělo různé varianty. V jedné z nich se vajíčka dal do řady a chlapci k nim z větší dálky kutáleli „kudrnu“ (kouli slepenou z volských chlupů). Kdo zasáhl vejce, mohl si ho vzít. Jiným způsobem koulení bylo spouštění vajec po nakloněném šindeli či dřevěným žlábkem na rovnou zem. Komu se podařilo zasáhnout jiné vejce, získal ho. Existovaly varianty, při nichž byl vítězem ten, jehož vejce se dokutálelo nejdále. V okolí Vamberka se pro tento účel připravovalo speciální „valbisko“ s přesně stanovenými rozměry (6,5 m x 0,5 m), na němž se dalo soutěžit 10 vejci najednou. Stavitel valbiska dostával od hráčů zaplaceno za přípravu jeden nebo dva krejcary. – Na Chodsku se scházela mládež na návsi a házela vejce buď do výšky, nebo jím přehazovala střechu tak, aby dopadlo na měkký drn. Pokud se vejce od některého děvčete rozbilo, sklidila dívka posměch a hoši říkali, že bude nestálá.

Spojení obrázku zajíčka se svátkem velikonoc nemá dlouhou tradici, ujalo se koncem 19. století a rychle se rozšířilo. Vychází z německého prostředí, v českém ji rozšířila povídka K. Schmidta „Kraslice“, v níž vykládá, že kraslice snáší v poli pro mravné děti zajíček. Od té doby se začali zajíčci objevovat v cukrárnách, pekárnách, papírnictví na nejrozmanitějším zboží.

Kropenatá slepička
snesla bílá vajíčka,
obarvím je, vymaluji,
všechny chlapce podaruji,
pentličky si nastříhám,
na pomlázku jim je dám.

Sam, téma Alkoholismus,...Určitě máš pravdu Břeťo, tato diskuse nezanikla, ale nějak se vytratil účel tehle diskuse. Dříve se více na diskusích radilo, pomáhalo radami. Dnes je "Doktorka" plná napadání a účel založených diskusí je docela mimo. Admin nestihá mazat. :-). Je to i chyba při schvalování vláken.
Lidé, kteří přicházejí na Doktorku a hledají většinou pomoc či radu, ji tady nenajdou. Zůstávají jen skrytí buřiči, kteří si tady snad zvyšují sebevědomí.
Doktorka není co bývala. Ale tohle už tady bylo mnohokrát probíráno.

Přeji všem veselé velikonoční svátky.

Odkud pochází název Bílé soboty, to se můžeme dnes jenom dohadovat. Zřejmě byl odvozen od bílých rouch, podle jednoho zdroje však kněžských, podle dalších od bílých rouch novokřťenců. Přes den se neslaví žádná mše svatá a další svátosti. Jediní, komu se dostane pomazání, jsou nemocní.

Hospodyně si na tento den kupovaly nová košťata, kterými pak vymetly celé stavení, aby ta zůstala čistá po celý rok a nedržel se v nich hmyz. Na Bydžovsku se mladá děvčata myla ranní rosou, aby byla pěkná a bez pih. Muži pletli pomlázky, hospodyňky pekly beránky a mazance, dívky barvily vajíčka.

Odpoledne bylo zvykem honit Jidáše. Průvod obešel celou ves a nakonec se kostým Jidáše spálil. Večer se vrátí zvony z Říma.

V noci na Bílou sobotu přichází nejdůležitější událost celých Velikonoc – mše připomínající vzkříšení Ježíše Krista. Začíná slavnostní svěcení ohně, vykřesaného z kamene a rozdělaného před vchodem do kostela. V mnoha domácnostech se zhasínaly ohně, paní domu z něj vzala polínko a přiložila jej na oheň před kostelem. Od něj se zapálila velká svíce, zvaná paškál, od které si pak zapalovali své svíčky věřící. Nebo si vzali polínko z posvěceného ohně a tím pak doma opět zažehli svůj oheň. Z ohořelých dřívek lidé dělali křížky a zapichovali je do pole, aby bylo úrodné. Popelem z ohně pak hospodář posypal louku, aby na ní bylo vždy dostatek zelené trávy pro dobytek. Na mnoha místech lidé třásli ovocnými stromy, aby je tak probudili ze zimního spánku.

Sam, téma Alkoholismus, založené 23.dubna 2001, jako takové nezaniklo, funguje pořád, má i zcela čerstvé příspěvky (ke dnešku celkem 23085). Nebylo sice tak těžce poničeno různými škodiči jako některá jiná témata, ale celková úroveň šla dolů.

Díky za hezké velikonoční příspěvky. Přeju pěkné svátky pekařům i kolemjdoucím.

Jaro je obdobím nových začátků, aby ale mohlo něco začít, musí něco jiného skončit. Zamyslete se tedy nad tím, čeho v životě se chcete zbavit, co byste měli ukončit, co z vás jen vysává energii – ať už jsou to lidé, staré věci, nebo projekty, kdy neumíte říct ne. Každou takovou věc si napište na kousek papíru. Pak někde bezpečně rozdělejte malý ohníček a lístky jeden po druhém spalte.

Po každém „přiloženém“ lístku se zahleďte do plamenů. Za každou obětovanou věc vám ohýnek vyjeví záblesk něčeho budoucího.

Další tradicí Velkého pátku je ranní očista v potoce či říčce, která se zpravidla vykonávala ještě před úsvitem. A kdo ji podstoupil, ten měl pevné zdraví po celý nadcházející rok údajně zaručen.

Součástí této očisty však může být i nahlédnutí do budoucnosti. Vyberte si takový potok, na jehož březích rostou vrby, které ještě odolaly nájezdům koledníků. Uřízněte z nich několik tenkých proutků a spleťte je do věnečku jako klasicky květiny. Ten pak pusťte po vodě. V těch několika málo okamžicích, než vám věneček zmizí z dohledu, byste v něm na vodní hladině měli zahlédnout záblesk toho, na co se můžete v následujícím roce těšit.

Na začátek trošku z historie jazyka českého. Víte, jak vzniklo slovo Velikonoce? Spojením slov veliká a noc, čímž je myšlena sobotní noc na neděli, kdy došlo podle Bible k zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Umučen a ukřižován byl Ježíš o den dřív, tedy právě na Velký pátek. Proto se i tento svátek nese ve znamení smutku, truchlení a rozjímání.

Lidové pověsti také říkají, že na Velký pátek se ve skalách otevírají poklady. Zmínku o tom můžeme najít například v Erbenově Kytici, kde se v baladě s názvem Poklad píše: „Na prahu tu žena stojí, celá stojí oslepena; očí pozdvihnout se bojí, nemůž zříti do plamena. Na levici dítě nese, pravou levé mne si oko; a když trochu ohlídne se, osmělí a vzpamatuje, vzdychne sobě přehluboko a tak v duši své rokuje: "Milý bože, co já zkusím na tom světě nouze, hladu! Bídně život chránit musím - a zde tolik těch pokladů! Tolik stříbra, tolik zlata v podzemní tu leží skrejši!“ Podle pověstí lidi k pokladům ukrytých v přírodě měly dovést zářící světýlka nebo kvetoucí kapradí.
Na Velký pátek si lidé oddychli od práce na poli

A na Velký pátek se dříve dodržovaly i další zvyky. Lidé například nesměli hýbat se zemí, nepracovalo se proto na poli. A kromě toho ženy nesměly prát prádlo, voda totiž v tento den byla chápána jako očistná a také proto, že prané prádlo by se podle pověstí máčelo nikoliv ve vodě, ale v Ježíšově krvi. Přizpůsobený smutku za Ježíše Krista byl i život lidí ve vesnici. V kostelech se písně zpívaly bez doprovodu varhan a večerní a ranní klekání často neoznamovaly zvony, ale řehtačky. Chudá byla také výzdoba kostela a počet svící na oltáři. A mezi lidmi se v dřívějších dobách dodržoval ještě jeden zvyk. V pátek si lidé od sousedů nic nepůjčovali, ani jim nic nedarovali. Věřili totiž, že by daná věc mohla být očarovaná.

Tak tady se peče vše.:-) Jako v reální pekárně.
Dodívala jsem se na Nebezpečné vztahy. Řešil se tam alkoholismus. A to zcela vážně.
Alkoholik. Naslibuje, jde se léčit, ale málokterý, kdo se vrátí z léčení, do toho nespadne znovu. Je tady, vlastně bylo tady vlákno, kde se alkohol řešil. Bohužel, jako mnoho jiných tohle vlákno zaniklo. Díky alkoholikovi. Máme alkoholiky litovat? Je to přece nemoc. !
Bohužel. Můžeme jen poradit. Alkoholik musí chtít sám. Léčit se. A potom tvrdě abstinovat. Protože stačí tak málo a spadne opět na dno.
Tak jsem cítila potřebu přiložit polínko...i když jsem byla a jsem abstinent.

Je mi jedno, co si o mně každý říká,
je mi jedno, co si o mně každý myslí.
Nežiji totiž pro každého, žiji pro ty, co mám ráda.