Bělení zubů

Bělení provádějí ve svých ordinacích stomatologové nebo zubní hygienistky, používají peroxidového gelu různě vysoké koncentrace. Gel aktivují za pomoci plazmové nebo laserové lampy. Peroxidový gel se užívá také při domácím bělení. Člověk by si ale měl nechat předtím vyrobit od stomatologa formičku, do níž gel nanáší. Domácí bělení je pomalejší, koncentrace peroxidu je nižší.

Při užití peroxidu radí Ovčinikov obezřetnost. Peroxid totiž mění strukturu skloviny a váže na sebe vodu obsaženou ve sklovině. Po bělení by proto člověk měl dodržovat "bílou dietu", to znamená nekouřit, nepít kávu, čaj ani víno a nejíst silně barvicí potraviny, jako je třeba červená řepa.

"Zuby po bělení peroxidem mají sklon znovu získat ztracenou vodu, nasávají tekutinu, které jsou vystaveny. Proto je dobré dodržovat bílou dietu alespoň dva týdny po zákroku," vysvětlila odbornice.

Na zabarvení zubů dbali už staří Římané. Obrušovali si je popelem z ohnišť. K dokonalé očistě zubů přispívají zubní kartáčky. První štětinové kartáčky se užívaly v 15. století v Číně. Byly z kosti nebo dřívka se štětinkami z prasat. V 17. století se péče o zuby ujali holiči. Lidé k nim chodili nejen kvůli stříhání a holení, ale také pro ošetření a vybělení zubů. Holiči jim zároveň zkontrolovali chrup a vytrhli nemocný zub. K bělení užívali kyselinu dusitou. Ta sice dobře bělila, ale zároveň ničila zubní sklovinu, což zvyšovalo riziko vzniku zubních kazů.

K revolučnímu obratu došlo kolem roku 1840, kdy byl v Itálii objeven fluorid. Přidává se i do moderních bělicích prostředků a posiluje sklovinu. Klesá tak riziko zubního kazu a bílé zuby jsou nejen krásné, ale i zdravé.

Zdroj: ČTK